Perverzní průvodce ideologií

Nikdo na světě vám neřekne, v čem vlastně spočívá originalita Slavoje Žižka. Ať už si otevřete kterýkoliv knižní úvod do jeho myšlení nebo nějaký delší článek o něm, toto základní zůstane vždy opominuto. Takže... myšlení Slavoje Žižka stojí na třech nesmírně silných a mocných pilířích, díky kterým může rozebrat nebo přesněji řečeno totálně zdemolovat kterýkoliv dosud existující systém (filozofický, kulturní, politický…). Proto vydává tolik knih, proto ustavičně přednáší, proto je ho všude plno – protože prostě vynalezl možná sice triviální, ale mimořádně účinný nástroj, jak cokoliv zpochybnit. A tento nástroj s velkou chutí využívá. Tento nástroj, respektive tyto tři pilíře, jsou následující: překrytí, propast a paradox. Každému bych věnoval po odstavečku. ____ (i) Překrytí je jednoduše o tom, že podle Žižka tu není žádná ostrá hranice mezi protiklady, třeba mezi realitou a fantazií, nebo mezi ateismem a vírou, ale vždy se to nějak částečně překrývá. Takže pak může tvrdit třeba to, že není ostrá hranice mezi rabováním a kapitalismem, protože lidé z ghett se pouze snaží konzumovat za každou cenu, jen na to nemají prostředky. Dalším příkladem, o trochu složitějším a zajímavějším, je vztah snů a ideologie. Podle Žižka se to opět nějak překrývá, takže když si myslíme, že můžeme od ideologie utéct do našich snů, tak právě v ten moment jsme pod vlivem ideologie úplně nejvíc, neboť sny jsou vnitřní součástí ideologie. Což je vlastně taky jedna z ústředních point tohohle dokumentu. Teprve když ty sny zničíme, tak tím zničíme i tu ideologií, jenže opouštět sny se nikomu moc nechce, že. Každopádně Žižek prostě apeluje na to, abychom tohle prolínání mezi věcma nepřehlíželi. Jestliže tedy například matematici vidí problém v množině množin (viz známý Russellův paradox), Žižek v tom naopak spatřuje řešení většiny problémů. ____ (ii) Druhým Žižkovým mocným myšlenkovým pilířem je propast. Je to vlastně opak toho překrývání. Podle Žižka je mezi věcma často nějaká zásadní mezera, takže to opět není tak, že tu máme třeba skutečnost a virtuální realitu, ale je mezi tím nějaký zásadní šev či mezera, akorát ji nikdo nevidí, a tudíž si neuvědomuje. Takovou mezerou je třeba fantazie v Taxikáři, která spojuje realitu hlavní postavy De Nira a realitu prostitutky Jodie Foster. De Niro si v podstatě vytvoří fantazii, nebo spíš lživou představu o tom, že tato prostitutka jím chce být zachráněna. Totéž Fordovy Stopaři, kde se zas zachraňuje jistá dívka ze spárů Indiánů a kde si její zachránci rovněž vytvoří nějakou lživou fantazii, která spojí jejích realitu s realitou indiánů. Žižek jako správný levičák pak tohle dovádí do našeho světa a tvrdí, že stejně tak nepotřebujou zachránit lidi v Iráku či Vietnamu, že to byla rovněž jen taková fantazie zachránců, která měla zaplnit určitou mezeru mezi oběma realitami. Fantazie je z psychoanalytického hlediska ve své podstatě lež. Ne lež ve smyslu, že je to jen představa a ne realita, ale lež v tom smyslu, že v zásadě zaplňuje určitou mezeru. Když je něco rozmazané, když to nedokážeme rozpoznat, tak nám fantazie nabídne jednoduchou odpověď. Možná to zní takhle napsáno trochu hloupě, ale na základě takových propastí může Žižek zpochybnit skutečně doslova vše, filozofií počínaje (mezi objektem a subjektem je vždy ještě něco dalšího), sexem konče (bez fantazie se sexuální rozkoš vlastně nedá vydržet, proto asi ztrácíme při sexu vnímání reality, nota bene je během sexu meži mužem a ženou propast v tom smyslu, že ženy si užívají sex až po, když si o něm vyprávějí s kamarádkami, a už při sexu si vše narativizují – proto existují dva typy strip klubů, kdy v mužských žádný narativ nebo příběh není, zatímco v těch ženských jsou součástí stripu vždy nějaké skeče nebo malé příběhy, které samotné svlékání mužů doprovázejí, viz Soderberghův chick-flick Bez kalhot). ____ (iii) Poslední Žižkův myšlenkový pilíř, z něhož vychází, je vcelku jednoduchý. Je to paradox. Prostě a jednoduše, vše je obráceně, než si myslíme. Takže svoboda je horší než totalita, protože během totality máme alespoň možnost svůj neúspěch na někoho svalit, zatímco během svobody nikoli, a třeba vpád varšavských vojsk do Československa během roku 1968 nebyl žádnou katastrofou, jelikož pomohl uchovat sen Pražského jara, protože i kdyby k nám varšavský vojska nevpadla, uvolnění během 60. let by beztak vystřídalo utužení. Jestliže se tedy někdy říká, že věci nejsou černobílé, Žižek nabádá, že je potřeba být ještě radikálnější – nejenže věci nejsou černobílé, ale černé je často přímo bílé a bílé černé. (08.08.2014) (méně) (více)