Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca (festivalový název)

Vlastní životopis Nicolae Ceauşesca je třetím dílem Ujicovy volné historické trilogie. Videogramy revoluce (1992) zachycují převratové události roku 1989, Život v Miru (1999) sleduje rozpad SSSR z nestandardního nadhledu očima sovětského kosmonauta z vesmírné stanice Mir. Vlastním životopisem... vrcholí Ujicovo otevírání dějin kontroverzního období komunistických režimů východního bloku a jejich konce, jejichž vnímání bývá pokřivováno stereotypy či neochotou pamatovat si.
Film nevypráví, ale spíše zjevuje příběh přítomný v archivních materiálech. Ujică pracuje s oficiálními záznamy z let 1965-1989, zachycujícími Ceauşesca při cestách od Číny po USA i při jeho domácích krasojízdách po zemědělských družstvech a závodech. Záznamy proslovů i setkání se spoluobčany, nad nimiž dohlíží jako moudrý hospodář a autorita v zemědělství, stejně jako v urbanismu, kombinuje s „domácími videy" z rodinných oslav, dovolené či lovu. Ujică, který pod Ceauşescem žil, než emigroval do Německa, nepodává vysvětlující komentář, neklade do souvislostí, nechává „promlouvat" obrazy, jež skládá do proudu historie s citem pro dramatičnost i skrytý význam. Z archivů se vynořuje epický narativ rumunských a studenoválečných dějin. Efekt „příběhu" podporuje Ceauseşcova fyzická i státnická proměna. Poprvé je ukázán během soudu v roce 1989 s ženou Elenou po boku, kdy jim zbývalo pár hodin života. Pohublý muž tvrdošíjně odmítající přijmout realitu je jen stínem vitálního komunisty, jenž nastoupí do čela strany o scénu později. Z revolucionáře, vyhýbajícího se očnímu kontaktu s publikem, se postupně stává státník opájející se mocí, či ji pokorně přijímající jako odpovědnost za budoucnost národa. Je otcem vlasti, prostým mužem z lidu i mužem stiženým mesiášským komplexem. Ujică vidí Ceauşesca jako svého druhu umělce, jemuž se podařilo dovést k dokonalosti vlastní egoismus. Odtud autorství v názvu. Film patří mezi snímky, jež se nesentimentálně a odvážně vracejí k dobám před rokem 1989. Jeho silou je, že nedává jasné odpovědi, nekarikuje ani nenabízí prefabrikovaný pohled na „komunistický skanzen" či „zlého" diktátora. Vybízí diváka k odvaze vidět historii nově a sám za sebe. - Jindřiška Bláhová (Letní filmová škola)