Slunce v síti

Obrazy mladého světa unikající pod rukama, které o člověku dokáží jedním dotykem říct více než tisíce slov. Rozjitřené emoce letních bouřek, které zmizí stejně tak rychle a náhle jako se objeví. Jen zvláštní chuť ve vzduchu po nich zbyde a tu vítr roznese do širých lánů obilí, které tiše šumí si radostí ze života. Pak už jen staří sekáči při žních dokáží pocítit odlesk těchto vůní, jelikož některé z nich kdysi patřily jim. Co stane se s dětmi jejichž smysly otupené jsou chladem betonu a polapené v síti drátů. Dokáží rozpoznat volání slunce? (13.08.2012)

Rozhodl jsem se, že v tom nebudu hledat něco, co tam není a dávat byť i jen jednu hvězdu z nějaké pochybné úcty ke jménu. V prvé řadě nejsem vůbec fanoušek fotografie. Toto umění je mi nejen naprosto cizí, ale do značné míry i nějak vnitřně protivné. Nemám rád fotoaparáty, nemám rád lidi, co všechno všude (i mě) fotí, místo aby si vychutnávali sílu okamžiku teď a tady. Nemám rád ani tu komunitu lidí okolo toho. Čili jsem nemohl ocenit patrně největší klad celého snímku, a sice fotografické umění převedené z děje do samotné struktury filmu. Celý ten film je jako černobílá fotografie. Jenže i něco takového jsem schopen velmi ocenit. Taková Bergmanova Persona je výborná. Asi to bude tím, že mám rád expresivitu, výraznost a ne nevýraznost a intimno. Intimno se mi příčí. Snímek je po dějové stránce nulový. Nějaká ta rádoby pokřivená romance je jen načrtnutá, nedomrlá, o ničem. Herci jsou nesympatičtí, zejména hlavní hrdina. To by až tak nemuselo nutně vadit, ale jsou i nevýrazní, nezapamatovatelní. Hudba je výborná u úvodních titulků. Pak už jsou tam jen songy z tranzistoru a čtyřtónová melodie, co se opakuje do zblbnutí a na konci mě už opravdu vytáčela. Zvukově je film nevyladěný, často nejsou dialogy dobře slyšet přes diegetickou hudbu. Celému filmu vévodí dějová roztříštěnost, nesouvislost. Žádná myšlenka není pořádně dokončená, rozvinutá. Všechno vyznívá do prázdna. Originalitu v tom také nevidím žádnou. Tohle je klasický jakožeart, co pro mě ovšem nemá vůbec nic, v čem by mě oslovil či zaujal. A že takové existují. (07.02.2015)

Slnko v sieti mě v rámci poetických filmů zaujal velice průměrným dojmem, proto jsem se rozhodnul mu dát tři hvězdičky. Abych pravdu řekl, tak mi žádná scéna neutkvěla nějak výrazně v paměti, což je u takového snímku trochu problém, avšak nemohu zase tvrdit, že by šlo o nějaký plytký a táhlý film, nicméně mě jako diváka prostě neohromil. Zkrátka snímek, který odstartoval československou novou vlnu, a i když mě nezaujal, tak ho už jen díky tomuto primátu doporučuji ke zhlédnutí. (31.08.2015)

Úvodní zatmění se netýká jen Slunce, ale také zraku a mysli. Většina postav je úsporná v dialozích i v myšlení. Nikomu se do ničeho nechce. Zanikají rozdíly mezi mladými, kteří se věci ještě řešit nenaučili a starými, kterým se již nic řešit nechce. Obtížně uchopitelnou výjimku představuje Fajola, možná lyrik, možná „debil, a ne lyrik“, jehož komunikace s fyzicky jakoby nepřítomnými rodiči povzbuzuje podezření ohledně psychické nemoci. S jeho sbírkou fotografií rukou souvisí brigáda na venkově, kde zjišťujeme, že ruce jsou pěkným symbolem, ale ne nutně něčeho ušlechtilého, neboť také zde všichni tak trochu kradou. Polarita města a venkova není založena na rozdílností lidí (stejně jako v případě mladých/starých), ale prostředí. To v jednom případě chátrá (venkov) a ve druhém se vyvíjí k horšímu (město zohyzděné televizními anténami). Neotřelá režie a pozoruhodná vizuální stránka – skvělá kamera Stanislava Szomolányiho! – myšlenkově bohatému dílu navíc brání v tom, aby působilo zastarale. 80% Zajímavé komentáře: Madsbender, Sandiego, tomtomtoma, tuberatanka (05.12.2019)

Když byla československá nová vlna ještě nová... Někdo si bude libovat v novátorských technických postupech. Pro nás ostatní je tu pak sdostatek sídlištní poezie a prvních lásek a zklamání. Autentický jazyk tehdejších mladých je zvlášť kouzelný. Na počátku šedesátých let nebyly věci "hustý", ale "bezviš". A toto je bezviš film. (06.07.2006)