Jen Bůh odpouští

Až na pár scén ma snímok vôbec neoslovil. Po obsahovej stránke je to veľká, ospalá slabota, čoho dôsledkom môže byť akurát tak len rýchle vyprchanie z hlavy. Na druhú stranu, nemôžem uprieť dobrú atmosféru (v porovnaní s Drive však nič moc) a snahu zabaliť film do akejsi originálnej umeleckej škatuľky, aj keď mne tu prezentované experimentovanie s farebným filtrom nesadlo, akurát ma z toho rozbolela hlava. 55/100 (15.05.2015)

Nicolas Winding Refn a Ryan Gosling zřejmě byli překvapení tím, jak Drive u široké veřejnosti uspěl. Proto jim to dodalo kuráže a pustili se do ještě těžší látky, než byl právě Drive. Říká se, že v jednoduchosti je síla a Drive přesně takový byl. Dynamická kamera, tísnivá atmosféra podpořená skvělou muzikou a ve své podstatě hrozně jednoduchý nápad. Jen Bůh odpouští má všechny tyhle prvky, ale k tomu všemu je ještě dost brutální, což by nebylo úplně na škodu. Asijské filmy s mafií v hlavní roli takové prostě jsou. No ale k tomu všemu se v něm ještě míň mluví a všechno daleko dýl trvá. To je možná největší problém filmu. Dynamický by jakžtakž byl. Některé záměrně dlouhé a nic neříkající záběry mají na okamžik co říct, ale za chvíli se veškerá ta atmosféra vytratí, protože se ve filmu vlastně nic neděje. Kvalitní elektronické hudby je také ve výsledku poskrovnu a celé to počáteční nadšení během ani ne půl hodiny rychle vyprchá. Člověk pak kouká na Ryana, který si myslí, že vše uhraje jen svým charismatem, ale zřejmě nechápe, že když nepromluví, tak si na něj člověk nedokáže udělat názor. I přesto respektuji snahu tvůrců. Je to naprosto odlišný film od klasické filmové produkce a zaslouží si obrovský respekt. Drive byl dílem momentu a úspěchem okamžiku. Jen bůh odpouští je ale jeho nevýrazný stín. (01.11.2013)

Je to Refn, takový jak ho známe, a přesto tentokrát poněkud jiný. Vizuál je skvělý, ale to není a ani nemá být všechno. No ale co dál? Je to prázdné nebo ne? (neřekl bych). Refn si Drivem nadělal možná trochu nechtěnou popularitu (u části publika, o které nestál?) a ta je na diváckém přijetí jeho nejnovějšího snímku jasně patrná. A právě Only God Forgives je jeho osobitou odpovědí na tuhle situaci (včetně všeho kolem, i připosraného Goslinga, jak říká H34D). Nový háv, ale návrat ke kořenům (některé motivy mi připomínají Dealerovskou trilogii, v něčem pak může evokovat i Bronsona). Opět si k Refnově filmu po první projekci hledám cestu jen zatraceně těžko, takže i hodnocení je spíše provizorní (ale postupně dostávám chuť přidat). A jen dodatek: poukazovat na explicitní násilí v Refnově filmu (v dobrém, nebo špatném smyslu), to je jak psát, že „ti negři to zase posrali“. Výsledek?: Prostě zatím nevím, jak se k tomu filmu postavit a pokud jste dočetli až sem, tak potvrzuju, že jste četli zbytečně. (06.06.2013)

Jen Bůh odpouští jako jeden z Refnův nejambicióznějších projektů, minimálně co se umělecké stránky týče. Bylo v tom něco až bressonovského - herci (modely/loutky) jako jeden z nástrojů vize režiséra, „instalování“ postav do prostoru scény jako její pevná součást. Minimalistické pojetí herectví v Refnově novince není příliš vzdáleno od prostředků spirituálního modu atributu pasitivity ("postavy nečiní, protože chtějí/nechtěji, ale protože musí/nesmí" – vede je někdo shůry jako loutky; distancovanější rámování; délka záběrů v některých sekvencích). [==] Refn se ještě více odchyluje od klasických filmařských schémat a snaží se být solitérem, nicméně selhává, protože není ještě natolik silnou a výjimečnou režisérskou osobností jako právě Bresson, ve filmu vzpomínaný Jodorowsky nebo jeho krajan Lars von Trier. V čem je naopak nebývale silný, je vystižení duchu města, v němž se příběh odehrává – město se pak stává hlavním aktérem-hrdinou díla. Byla to například Kodaň v Dealerovi, Los Angeles v Drive nebo v tomto případě Bangkok, přičemž o osud postav jde až sekundárně (je to jeden z mnoha příběhů, které se ve městě v tu chvíli odehrávají). [==] Suma sumárum divácky méně přístupnější než Drive a ne natolik radikální jako Vejdi do prázdna. Jen Bůh odpouští balancuje někde na hraně, aniž by větším způsobem oslovil jednu či druhou skupinu příznivců. Bez Goslinga a předchozího úspěchu Drive by po Jen Bůh odpouští neštěkl ani pes, ačkoli nesporné kvality jistě má. Doufám, že se Refn napříště vydá jiným směrem, protože tohle je slepá ulička. (01.12.2013)

S vynecháním odstavce o ději kopíruji komentář k Drive. Refn točí všechno lautr stejně, a pořád stejně mě sere, a přitom pořád neopustil tu křehkou hranici za níž bych ho prostě už s klidem ignoroval. "Mám z Only God Forgives úplně stejný pocit jako z předchozích Refnových filmů Bronson, Valhalla Rising a hlavně Drive - jako by jejich autor strašně moc chtěl něco svými filmy sdělit, ale přitom vůbec neměl jasno v tom "co" a ani "jak". Stejně jako hirnlego jsem měl permanentně pocit že se tu strašlivě snaží kopírovat Noého a jodorowského.. ale je na to strašlivě prázdný Člověk se při tom až tak úplně nenudí, ale o nějakém vtažení a hlubším zaujetí taky nemůže být řeč. Režie je řemeslně zvládnutá perfektně, občasné záblesky efektního ultraviolence taky potěší, bavil jsem se tímto... ale šlo to pocitově úplně mimo mě, což je o to divnější že jinak tenhle typ filmů hodně můžu. Celkově mi to připadalo jako silně podvyživená variace na Jarmuschův Ghost Dog - Cesta samuraje v kombinaci s Noém, a nejsilnější pocit který jsem po skončení titulků měl bylo to, že by měl Refnovi někdo vrazit do rukou pořádný blockbuster - jednoduchý, drahý, zábavný a vizuálně totálně nabušený. 7/10 (14.04.2016)