Láska

Už jedna z úvodních scén, v níž Haneke ukáže divákovi koncertní sál z perspektivy pozorovatele stojícího na pódiu, tedy jakoby z druhé, opačné strany, než bývá obvyklým zvykem, kdy filmový divák sice slyší hudbu, ale sleduje diváky namísto koncertujícího virtuosa, svérázný tvůrce jasně naznačuje, že přistoupí k titulnímu tématu jinak a ukáže zcela netypickou podobu lásky, než jak je v médiu zvaném film obvykle prezentována. Láska je totiž schematicky asociována s etapou mládí, tedy s počátečním úsekem života, pootočením rastru ovšem před divákem ožívá podoba lásky prožívané na samém konci lidského bytí. Tomu odpovídá i forma - pozvolná dynamika, statická kamera, typický Hanekeho úsporný styl, výrazový minimalismus, na pouhý jeden byt omezená scéna, tedy formální nápodoba podzimu života. Haneke záměrně vystavěl svůj příběh na všech těch starých dobrých (křesťanských) hodnotách, které se staly v poslední etapě vývoje západní civilizace notně zaprášenými, neboť zbytnělý individualismus a neustálé zrychlování doby a životního tempa pomalu dusí dlouhé partnerské vztahy a cokoliv, co by se dalo chápat jako oběť. Hanekeho filmy obvykle bolí a nejinak tomu je i ve filmu o lásce - jakoby velký režisér cítil vnitřní potřebu sdělovat potřebné bolestivě. Věren svému uměleckému modu sleduje své hrdiny z odstupu, zůstává neutrální a netlačí na diváka, i když už samo téma a postavy neutrálními nejsou. Nejtěžší věci života přicházejí v okamžiku, v němž vyjde najevo neexistence lidského práva na důstojný konec... (09.12.2012)

Haneke je režisér z mojej Top ten a predsa okrem veľkých očakávaní každý jeho film sprevádzajú aj moje obavy z jeho neláskavého, analytického, chvíľami až krutého pohľadu na svet a jeho obyvateľov. Láska je mi blízka nielen vynikajúcimi hercami, aj keď Emmanuelle Riva si pamätám iba z Resnaisovho filmu Hirošima, moja láska a Jeana-Louisa Trintignanta z viacerých kvalitných filmoch, ale aj mojim vekom, ktorý mi umožňuje empatiu tak potrebnú pre vnímanie tohto filmu. Hanekeho Láska polarizuje divákov, ako ostatne väčšina Hanekeho filmov. Po prečítaní časti komentárov som mal výrazné obavy, ktoré plynúcimi minútami mizli. Film nie je nepriateľský voči divákom. Ukazuje, ako láska postupne prechádza do bezmocnosti a zúfalstva. Napriek môjmu výslednému priaznivému pocitu si neviem predstaviť, že by tento film zaujal divákov v teenagerskom veku. (26.12.2014)

Jasné poselství, vhodná a čistá forma, skvělé herecké výkony hlavních představitelů, tísnivá atmosféra (vzpomněl jsem si na Bergmanovy Šepoty a výkřiky) - Láska je skvělý film, nepovedlo se mu jediné - výrazněji mě zasáhnout. Dávám 8/10, protože si ještě dobře pamatuju jak se mnou zamávala Hanekeho Bílá Stuha. (18.02.2013)

Měl jsem obrovská očekávání a navzdory tomu jsem byl na konci filmu naprosto spokojen - už jenom to potvrzuje, alespoň v mých očích, nejvyšší kvalitu nového Hanekeho snímku. Zvěsti některých lidí o tom, že mistr podlehl akademismu, se ukázaly jako naprosto liché - forma je opět stejně nekompromisní a nepodbízivá jako kdykoliv jindy a "akademismus" by se dal najít možná tak v tom nejobecnějším, samotném námětu, což je už z principu nesmysl. Jde totiž o to, že Haneke našel opět mezeru, prázdné místo ve filmové tvorbě. Myslím, že ještě nikdo nenatočil film o velmi starých lidech, u kterého nemá sebemenší chuť se smát ani velmi mladý člověk. Haneke absenci jakýchkoliv idealizovaných či prkenně odlehčených momentů zvýrazňuje záměrným a nečekaným přerušením klavírní hudby vždy, když začne znít. Divák se těší na odlehčení, zjemnění prožitku pomocí Schubertových osudových melodií - ale ne, není mu to dopřáno ani jednou. Tento velký režisér se totiž nikdy k žádnému poplácávání po zádech nesníží. (ps: docela mě mrzí, že drtivá většina filmových cen si všímá jenom Rivy a zcela opomíjí Tritignanta, který byl z mého pohledu ještě o kousek uvěřitelnější). (28.02.2013)

Chladny? Ó díky za ten chlad, býti tam více emocí asi bych to neunesla. Minimalismus? Tleskám! Je SAMOZŘEJMOSTÍ postarat se o toho s kým jsme se rozhodli strávit svůj život? Samozřejmost je přece slepá! Je to naopak obdivuhodné! Jaké to je, když vaši duši rozežírá pohled na rozpadající se osobnost milovaného člověka, když se vám mění před očima v někoho koho neznáte. Jste starý a sil není mnoho a vy se přesto rozhodnete starat se o něho sám. To přece není a nemůže být samozřejmostí. Jaké asi musíte prožívat muka při rozhodování se co dál, když už síly dochází.....to všechno se z toho chladu dalo vyčíst. Už jsem poznala ticho co křičí! Poznala jsem ho u závěrečných titulků Lásky..... (27.11.2012)