Láska

Spíše festivalový film (což je u Hanekeho zvykem), tentokrát o souznění dvou celoživotních partnerů. O tom, kam až je člověk ochoten pro lásku zajít, kolik toho dokáže obětovat a snést. [OSCAR 2013] .. 5 nominací. Soška pro neanglicky mluvený film je asi povinností, radost by mi udělala i cena pro herečku Emmanuelle Riva .. (16.02.2013)

Láska je film bez omáčky okolo. Je striktní a jde na dřeň. A v tom má jednoznačně svojí obrovskou sílu. Hlavní představitelé jsou fenomenální a naprosto mě fascinuje to, že Láska je film o starých lidech vytvořený starými lidmi a nikoli čtyřicátníky, kteří vloží do filmu nějakou hrubou představu o stáří a umírání. Velice jednoduchý a silný film. 8/10 (01.10.2013)

(SPOILERY) Vzdělavatelný film Láska, dosud jediný viděný Haneke (a první film v kině po roce a půl), mě nebavil. Konstatuji, že tématicky je to dílo poctivé, citlivé a přesné, což jsem vzhledem k jisté dávné roční zkušenosti oprávněn tvrdit. Přesné ovšem nikoli ve smyslu obvyklé sociální reality dané problematiky (od té je naopak zcela odhlédnuto prostřednictvím situovanosti a specifické úrovně postiženého páru), nýbrž ve smyslu velmi subtilního postižení jejích typických situací (formovaných zde a precizně prohloubených dle zadání "láska"). Nevýhodou je, že jde ve výsledku o přehlídkovou řadu oněch situací (byť oceňuji značnou nenápadnost některých typických momentů, srov. chování blbé pečovatelky ke klientce nebo dopis milujícího žáka). Jako takový mi tento film téměř neměl co nabídnout, zaujav mě coby diváka jen přechodovou scénou v koncertní síni (jejíž různé, oba patřičné, výklady viz u Jansena a Radka99) a skládačkou začátku a konce (tedy konce ze dvou stran). Napsal jsem však "téměř". Georges kulhá, vyznačuje se těžkopádnou chůzí, nicméně nečiní mu potíže dojít, kam třeba. Od začátku (tj. ještě na konci šťastného života) se chová vždy náležitě, vzorově; vždy jedná správně, vždy reaguje bezvadně. Takovým zůstává po celou dobu (jak je právě vidět i po facce, tedy jediném jeho klopýtnutí) a tak i dokoná jejich život, když vidí, že svou životní družku už sotva jinak uchrání před nějakým ošetřovatelským odkladištěm. Ví, že jakožto stařec, byťsi ještě při síle, je bezmocný, a to zdaleka nejen vůči realitě nemoci a smrti. Že se takřka celý film odehrává v jejich bytě (do nějž se na začátku kdosi/cosi vloupal), je třeba spojovat jednak s touto defenzivní opozičností, jednak s podivuhodně naznačenými hlubinami sounáležitosti dvou lidí: Anne je v posledních fázích už zčásti dementní, tzn. duševně žije už jen v nejintimnější sféře, v níž vlastní dětská historie a klíčové životní zážitky, události a vztahy koexistují v pravdivých vazbách, jimž rozumíme jen ve snu, mimo čitelné souřadnice - dávná trapná historka, kterou jí Georges vypráví, než ji zadusí, je v této souvislosti právě tím, čím mě Haneke překvapil, zaujal, přinutil nakonec k pozastavení. Moc jsem z toho sice nevyseděl, ale vidím, že zadání (Láska) bylo splněno více než dostatečně. (23.06.2013)

Láska jako jistota. Láska jako závazek. Láska jako vězení. Mnoho podob citu, který život dává i ničí, Hanekeho inspirovalo k filmu, jenž začíná smrtí a pokračuje precizní studií podmaňování a udržování kontroly. Bez sentimentu, ale nikoli zcela chladně. Po ženině paralýze film ustrne v prostoru jediného bytu, který s Georgesem příznačně opouštíme jenom ve snu, stejně osvobozujícím jako poslech hudby, nejvznešenějšího z umění. Několik pokojů se pro manžele stává jejich novým světem, miniaturizovanou verzí světa vnějšího. Dospěli do věku a situace, kdy víc než jeden druhého nepotřebují a ani nechtějí. I kdyby za cenu úplné izolace od okolí (schválně neobjasněné propuštění opatrovnice nás nechává na pochybách, jestli byla skutečně chyba v ní, nebo Georges už zkrátka nikoho dalšího mezi sebou a svou ženou nesnese). Neobvykle dlouhé záběry ukazují veškerou bolest stáří beze spěchu, bez střihových vydechnutí, a současně nás upozorňují na pomalé plynutí času. Nic není okamžité, každý úkon trvá. Láska jako trpělivost. Láska představuje soustředěné dílo filmaře, který věří talentu svých herců a vnímavost svých diváků. Ač v sobě nese přinejmenším tolik témat, kolik má samotná láska podob (velmi inspirativní je dcerou zastoupený pohled mladší generace), za nejdůležitější v dnešní době polovičatých dálkových vztahů považuji, že někdo natočil film o lásce upřímné, jejíž ryzost je z velké části podmíněna prostorovou blízkostí. Za tím, co někomu připadá jako vyčpělý akademismus, se podle mne skrývá aktuální, velmi naléhavá výzva. Měli bychom se snad z obav před možnou bolestí vzdát lásky? 80% Zajímavé komentáře: Marigold, Radek99, Lavran, Jansen, ScarPoul, Ligter (14.02.2013)

Dodal bych i poněkud psychologický. Ono totiž stáří není jen to, co nám všem v reklamách a na reklamních letácích tvrdí pojišťovny. Šťastné a spokojené stáří v reklamních spotech s aktivními a šťastnými sympatickými prošedivělými partnery s úsměvy na tváři a po všech stránkách hmotně zabezpečenými a dokonce bez zdravotních problémů. Tak to není. Skutečné stáří vypadá jinak. Tak se tedy podívejte, jak někdy může chutnat stáří. Ale pozor, film bych zařadil spíše do kategorie "artový", tedy pro náročnějšího diváka. (17.02.2017)