Alpeis
Alps
Alps
Alps
Alpy
Alps
Režie:
Yorgos LanthimosKamera:
Christos VoudourisHrají:
Angeliki Papoulia, Aris Servetalis, Ariane Labed, Johnny Vekris, Stavros Psyllakis, Antonis MoulasVOD (1)
Obsahy(1)
Existuje patnáct pravidel pro členy skupiny Alps: například musí vyplněním formuláře dopředu přiznat věci, které nejsou ochotni dělat (líbání, zvedání činek, cestování apod.), nebo naopak skutečnosti, v nichž jsou dobří (tanec, vodní lyžování, diskutování…), je nutné, aby měli základní znalosti psychologie a sociologie, a tak dále. To vše je pečlivě sestaveno do patnácti pravidel, která vymyslel vůdce skupiny Alps Mont Blanc, a jimi se musí řídit každý člen, jenž se rozhodne do skupiny vstoupit. Stejně jako ve Špičáku je i ve třetím celovečerním filmu Jiorgose Lanthimose základním stavebním prvkem absurdní a černý humor a i zde se režisér noří do světa závislostí, lidských citových ztrát a soubojů o přízeň. Stylizovanost Špičáku je nahrazena mnohem realističtější a autentičtější kamerou. Přesto režisér udržuje a zachovává určitý odstup od děje i postav a zároveň v divákovi vyvolává neklid a mnoho otázek, aniž by mu dával odpovědi. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (68)
Esenciální podivnost jako volba, jež se stává osudem. V krajině Odcizení. Tenhle film možná vyzrazuje víc, než autoři původně chtěli naznačit. Lanthimos je excelentní manipulátor a sebe-otrok zároveň. Ovšem jistota je zatraceně nebezpečná... ()
Asi vím o co mu šlo, ale nezaujalo mě to a ani se mi o tom nechtělo přemýšlet. To nic nemění na tom, že Lanthimos je velice originální tvůrce, který když se nasměruje správným směrem, tak může vytvořit něco naprosto jedinečného (talent to je). 22%. ()
Humr, Zabití posvátného jelena a Favoritka, tedy dosavadní poslední tři počiny velmi osobitého režiséra Yorgose Lanthimose, jsou snímky, které mě i přes svou výraznou „artovost“ velice oslovili a ze kterých jsem byl prakticky téměř až ohromen, a tak jsem se rozhodl se postupně seznámit i s jeho předešlou tvorbou. No, nebudu lhát, nebyl to dobrý nápad a měl jsem zůstat skutečně jen právě u těch jeho posledních třech filmů. Co každopádně nemohu Alpám upřít, je opět až nevídaná originalita scénáře, respektive v tomto případě spíš tedy ústřední myšlenky, v tomto ohledu Lanthimos nezklamal. Jinak musím ale bohužel Alpy označit za prakticky nekoukatelnou podívanou, a to především kvůli zpracování, které je sice v určitém ohledu totožné s prací i v jeho následné tvorbě, zde to ovšem ale ani trochu nefunguje, celé to na mě působilo šíleně nepřirozeně a přeumělkovaně, a to jak v rámci dialogů, tak hereckých výkonů, či postupného dějového vývoje, to bylo vážně peklo, chvílemi jsem jen čučel s hubou dokořán, co a jak tam ty postavy vůbec plácaj a dělaj za trotloviny, a nakonec to na mě ve výsledku zapůsobilo jako ze řetězu utržený blázinec, podán členy ochotnického divadla z Dolní Planý, bez smyslu a naprosto bez efektu, bez emocí a dramatizace, no prostě tento snímek šel úplně mimo mě, ani trochu jsem ho nevstřebal a přestože si myslím, že jsem v podstatě pochopil, co tím tvůrce chtěl vlastně sdělit, tak ono sdělení je sice nápadité a netuctové, zároveň ale i absolutně mimo můj divácký vkus. A nebo jinak řečeno, tento Art byl na mě už až příliš Hard Art 8D. ()
Originalita, strhující kamera, zajímavá Ariane Labed. Jinak podivné až bizarní, rozhodně ne pro každého. 45 % ()
Bohužel jeden z těch slabších filmů od Yorgose Lanthimose. Je to pořád klasicky divný, zvláštní a svým způsobem originální. Jenomže je to až neuvěřitelně zbytečně ukecaný. Jasný, to on má všechny takové filmy, ale tady už některé ty konverzace vůbec nedávaly smysl, nebo mi spíš přišly prostě zbytečný. Takže se téměř po celou dobu filmu nic nedělo. Až tedy na tu poslední půl hodinku. Od té druhé poloviny se to tak trochu pomalu nějakým způsobem rozhoupává. U scénky s lízáním jsem se docela i hezky pobavil. ()
zvláštně natočený film.Ponurá atmosféra,filtr na kameře...Přímo z toho kape politická propaganda proti tehdejšímu režimu. ()
Nezaměnitelný režisérův rukopis se nezapře, leč tentokrát se žádný zázrak nekoná, dosti podivný, ovšem velmi unylý snímek. Tohle téma chtělo trochu jiné provedení, tohle mě nesedlo - nudil jsem se, ale i tak se těším s čím přijde příště. ()
Už tu sa začínal vo veľkej miere prejavovať a predierať na povrch Lanthimosov veľmi osobitý a špecifický filmársky rukopis, ktorý sa naplno sformoval (a ukotvil) v jeho neskoršej tvorbe. Myšlienky a idey tohto počinu síce majú čo to do seba - pokiaľ samozrejme divák má záujem a chuť čítať medzi riadkami v jednotlivých náznakoch -, rovnako tak budovaná a navodená atmosféra či celková nápaditosť, formálne to však ešte zďaleka nedosahuje takú úroveň, na akú sa to (našťastie) tomuto tvorcovi podarilo posunúť v rámci neskorších snímok. Ťažko stráviteľný film, ktorý má svoje mušky a čoby celok nefunguje úplne dokonale, avšak i tak rozhodne stojí za pozretie a zamyslenie (pokiaľ samozrejme nie sú nezávislé snímky pre vás vecou úplne cudzou - pretože ak áno, asi by to veľmi "neklapalo"). 65% ()
S uceleným a fantastickým špičákem absolutně nesrovnatelný a divácky extratěžký soubor nesouvisejících prostřihů (co znamenala scéna dvou souložících důchodců, o kterých nebyla ve filmu jediná zmínka?) a absurdních (ale ne vtipných, jen divných a smysl nedávajících) monologů či dialogů. Jedno z největších zklamání festivalu. ()
Ze začátku jsem vůbec nevěděl, která bije. Ale od á 20 minuty se pro mě příběh rozehrál ve vší parádě a konečně jsem byl schopný prohlédnout děj a příběh jsem si, již bez zmatení, užíval. ___ Bolest ze smrti blízké osoby je nečekaná, nekompromisní a nepomíjivá. Útěchou může být hra se sebeklamem a samonalháváním, která dovoluje se člověku, až terapeuticky vypořádat se s nečekanou tragédií a obstát před časem. Nevšední hra může být pro herce zbraní/hrou dvousečnou, nesmí dopustit, aby mu přerostla přes hlavu. A co víc, pokud hrajete více her, které jsou součástí hry další, může to být pro stabilitu nervové soustavy velký problém. A takové hře se říká život. ___ Lanthimos je vskutku originální nebo snad není, protože jistě vyšel z banální věty Život je hra a oblékl ji do filmu? Život je hra, lidé hrají, nebo si život hraje s lidmi? Ten kdo předstírá, že nehraje, je často nejlepším hercem a sklízí úspěch. Když všichni vědí, že hrají, tak hra není přirozená, je zkostnatělá, vznikají mezery a vakuum. Do některých rolí se nám nechce, některé opustit nechceme. ()
Autor vyvolává v divákovi neklid a mnoho otázek, aniž by mu dával odpovědi. Tak takhle jsem vlastně tenhle film viděl, aniž jsem cokoliv z něho pochopil. O těch patnácti pravidlech pro vstup do skupiny Alpy jsem tam aniž co zahlédl, spíš mi to připomínalo, že se jedná o nácvik jakéhosi amatérského představení, jedině snad se ukázalo, že Mont Blanc byl pěkný tyran. Paní doktorka se v sobě vůbec nevyznala a stávala se čím dál zmatenější, nakonec se spustila nejen s nedospělým hochem, což bych jí ještě odpustil, ale pak sahala na poklopec vlastnímu tátovi a zmlátila jeho milenku, aby se pak vloupala do domu rodičů dívky, která zemřela při autonehodě, a lékařka se v ní pokoušela převtělit. Konina na koninu. Ne, nic jsem nepochopil. ()
Po Špičáku pokračuje Giorgos Lanthimos v tématu silně hieratizované komunity, fungující podle přísně definovaných pravidlech a systému poslušnosti, odměny a přísného trestu, která zbavuje jedince individuality a nutí ho potlačovat vlastní emoce. Na základě originální zápletky uvádí v život svět uměle vytvořených zákonů, které znásilňují individualitu jedince a vedou ho k extrémním reakcím. Klíčová úloha dialogů, u nichž je významová složka druhořadá, funguje jako projev skrytých sociálních vazeb v komunitě, vypovídá o reakcích a mentálním světě postav. Je tedy zdrojem psychologické roviny na první pohled vysoce stylizovaného odosobněného světa. Rozvíjí dvojznačnou dialogovou rovinu, kterou je nutné číst jako symptom. Tento základní předpoklad určuje distanci od postav a neosobní herectví, které již není tak odramatizované jako v bizarnějším Špičáku. Lanthimos se nevzdává morbidního černého humoru, přesto lze autentičtější Alpy vnímat jako odklon od exploatace laciné, byť originální látky Špičáku, vyznačující se psychickou a fyzickou brutalitou, k psychologicky komplexnějšímu přístupu. ()
Ještě větší úlet než Špičák! Špičák byl však srozumitelný, Alpy jsou abstraktní, neuchopitelné, absurdní. Chápu, že to tak má být, že divák nedostává žádných jednoznačných odpovědí. Nejlepší je samozřejmě Mont Blanc! Ten test na konci filmu, kdy zkouší na zrádkyni, jak se zabarví kužel, nemá chybu. Jinak ale je jasné, že tak jako Kynodontas, tak Alpeis nejsou určené pro široké diváctvo, ale jen pro úzký okruh lidí. ()
Hodně těžkopádný snímek v mnoha ohledech stavící na surrealistickém stylu a pojmu komunikace a identity, aniž by zhoršil singularitu nebo soustředění. Dějová linka je tedy, jednoduše řečeno, záhadná a svým pojetím provokativní. Skupina Alpy tak má přetrvávající sílu a působení, které je naprosto obtížné definovat. Předpoklad je tím svým způsobem vzrušující a cítí se jako tajemství. Příběh se otevírá tajemnou sekvencí, ve které se dospívající gymnastika snaží o gymnastický výkon se stuhou na hudbu pro ní zrovna ne vřelou a to před zraky vnitřně trpícího trenéra. “Proč nemůžu cvičit na populární hudbu?” Trenér pohrozí, že pokud na něj ještě jednou zvedne hlas, zláme ji ruce i nohy a nebude cvičit vůbec. “Vy jste nejlepší trenér na světě.!” Co se za touto hláškou ale skrývá? Má trenér, jehož nejasný sadomasochistická a zdánlivě asexuální povaha, stejně neblahý přístup i ke zbytku skupiny nesoucí jméno Alpy? Pohybuje z jedné temné roviny do druhé a tyto nesourodé kompozice s malým zaměřením mají jakoby snovou, skoro halucinogenní vizualitu podtrhující onu zvláštnost příběhu. Ano, hodně těžkopádný snímek, který se musí poctivě sledovat a nesmí se vynechat jediné filmové okénko. I tak se divák nestačí divit nad vším tím tajemnem, o které nic neví a která jakoby stále zůstává utajena. Jedno je však jisté. Divák, který pochopil, že se celý tento příběh dotýká tématu smrti, ztráty svých milovaných a duševní náhrady za zemřelého, má vyhráno. Tohle je film, který osloví velmi málo diváků, neboť pochopit hlavní myšlenku příběhu je skutečně pro většinu nad lidské síly. Alternativní artový snímek, jaký tu snad ještě nebyl. ()
Yorgos Lanthimos je kráľ bizarnosti. Trochu mi to pripomínalo pokračovanie Dogtooth, jednak kvôli hlavnej herečke, ktorá si zahrala v oboch filmoch, ale aj pre charaktery a konanie postáv, ktoré boli bez emócie a charakterovo chladné. Ďalší výnimočný počin netradičného režiséra. 7,2/10. ()
Ta jejich (ne)intonace mě zabíjela! ()
Absurdní humor - ano. Absurdní zbytek filmu - ano. ()
Film, ktery, i pres svou obtiznou interpretaci nebo naopak moznou samoucelnost nebo naopak obecnou a tedy trivialni message, me vtahl. Lanthimos ma osobitou formu. Postavy, prosté expresivniho vyrazu, nakonec stejne strzene svymi city. Zivot, a jeho hrani nesmyslnych roli. ()
Druhy celovečerny film greckeho režisera Lanthimosa je podnetny a bizarny ako jeho debut.Ide o velmi putavy a nevšedny film.Alpy je nazov utajovanej skupiny štyroch ludi,ktori ponukaju službu vydavania sa za nedavno zosnulych s cilelom pomôst svojim klientom v procese smutku. ()
Ja neviem aké mám mať z toho pocity, keďže miestami mi to prišlo ako totálna sprostosť a miestami, že je to úplne geniálne. Úmysel a pointa celého príbehu je vskutku zaujímavá, avšak v niektorých scénach by mi roboti prišli omnoho prirodzenejší. Celé to je aj trošku mätúce a ten koniec je už absolútne delírium divákovej psychiky. A k tomu tá hierarchia, ten systém ich skupiny mi príde omnoho despotickejší ako čokoľvek iné, keď už aj na nadýchnutie asi potrebujete povolenie. ()