Mistr

Rezignuju na snahu zaujmout k tomuto filmu po jednom zhlédnutí jasné stanovisko. Phoenix i Hoffman hrají božsky, technicky je film zvládnout špičkově. Je příjemné vidět jednou za čas v kině něco, co se vůbec nepodobá zbytku hollywoodské produkce - a The Master je opravdu hoooodně jiný, až se v tom, řekl bych, trochu otravně vyžívá. Přitom přidat špetku klasické příběhovosti by značně pomohlo divácké přívětivosti a artoví onanisti by byli spokojení tak jako tak. Dva magoři se dvě a půl hodiny chovají jako magoři, dělají magořiny a baví se o magořinách ... a nikdy z toho nic moc zajímavého nevzejde. Chybí katarze. Finále spíš vyvane, než aby potvrdilo statut výjimečného filmového zážitku. Určitě by ale bylo vhodné vidět film ještě jednou. Když mně se tak strašně nechce ... (12.01.2013)

Další Andersonův majstrštyk. Smysluplnější komentář napíšu asi, až se mi to víc rozleží. Zatím jen tak přemítám, že je to film prostě o emocích, o psychologii obecně, o člověku jakožto fenoménu.. Vlastně je to strašně jednoduchý film (v tom dobrém slova smyslu), což nevylučuje to, že snese podle mě minimálně deset shlédnutí (jen tuším, samozřejmě). A ta sedmdesátka je nádherná..! PS: Ze současných tvůrců, kteří by se dali stále ještě označit jako "mladíci", je P. T. A. patrně jediný opravdu velký filmař. (15.06.2013)

Jsou filmy, které se mi opravdu nechce hodnotit skrze hvězdičky, či procenta - koncept, který je problematický u všech filmů a skoro kontraproduktivní u děl jako Mistr. Nebudu se do toho nutit, stačí snad, když film doporučím lidem, kteří chodí do kina přemýšlet a učit se, nikoliv těm, kdo si chtějí odpočinout - Mistr není lehkým filmem, není zábavný a je pramálo příjemný (pokud nepočítáte krásu jeho formy a hereckých výkonů). Největšími oporami vám v tomhle myšlenkově a tématicky opojném díle budou jeho ústřední postavy a herci, které je na scéně ztvárňují - jakkoliv vás totiž možná budou míjet myšlenky a koncepty, které Anderson zapředl mezi řádky replik a vztahů (jako první přiznávám, že bych film potřeboval vidět ještě několikrát), většinu scén budete taženi charismatem Hoffmanova Mistra a úchvatně ztělesněným uzlíkem nervů a principů v podání Phoenixova Freddieho tak, že vám to bude skoro jedno. Studie velice specifické stránky lidské psychiky? Filmová událost, posouvající PTA do pantheónu největších filmových režisérů? Čas snad ukáže... (06.03.2013)

Promyšleně „nenávodný“ film, jenž mne po skončení zanechal v přesně opačném rozpoložení než Nespoutaný Django – vyšťavenost, bezradnost, nicota. Netuším a snad raději ani nechci vědět, do jaké míry Joaquin Phoenix coby magor bez příčiny za svůj výkon vděčí režijnímu vedení a do jaké vlastní psychopatii, ale faktem je, že už jsem dlouho nikoho neviděl hrát s takhle sebedestruktivním nasazením. Možná i kvůli tomu, kolik současných režisérů nechává hrát herce výhradně tváří, méně již zbytkem těla. I kdybych si z Mistra nic jiného neodnesl, jen za herecké výkony Phoenixe a Hoffmana (který má své herectví očividně více pod kontrolou než jeho kolega) by mu patřil můj pětihvězdičkový obdiv. ___ Andersonův divácky zatím nejméně vstřícný počin ale podněcuje na mnoha dalších úrovních, ať už jde o styl (dlouhé, stále více nevybalancované záběry, které nechávají na nás, jak do nich „vstoupíme“) nebo významy (věčné hledání vůdce, obsesivní potřeba cíle). Dlouhé záběry s velkou hloubkou ostrosti v rozporu s jejich obvyklou funkcí nepřispívají k lepší čitelnosti, ale naopak k pocitu uvěznění v onom navenek reálném a přitom lynchovsky bizarním univerzu. Podobně ironicky je "epického" 70mm formátu opakovaně používáno k velkým detailům tváří, které se rozléhají přes celé plátno, jako kdyby byly krajinou, po které se Anderson chce pohybovat. ___ Přijde mi, že o krizi maskulinity, o mužích s prázdnými životy a žádnými jasnými cíly, naposledy srovnatelně sugestivně pojednávaly filmy hollywoodské renesance (Malé životní etudy, Dlouhé loučení, Prsty). Anderson ale problematiku posouvá ještě dál, když ústředním tématem filmu činí hledání kořenů této frustrace a nejpodivnějších způsobů jejího překonání. Nemotivovaného (ne)hrdinu vsazuje do kontextu poválečné americké společnosti, která se toužila vrátit ke statu quo, jenž se ale mezitím kamsi vytratil. Neuspokojivé vyprávění s mnoha záměrnými dírami a hluchými místy je tomuto zoufalému pátrání po záchytném bodu plně podřízené. Stejně jako Freddie v téměř parodické scéně na poušti (kdy je směřování za neexistujícím cílem proměněnou v zábavnou aktivitu), také film směřuje k horko těžko viditelnému bodu kdesi v dáli. A stejně jako Freddie slepě (místy doslova) následuje Dodda v domnění, že on je tím skutečným mistrem, tím, kdo by mohl zosobňovat jeho ideální já (viz scéna večírku, snad odkazující k nudie-cutie filmům z 50. let), můžeme se i my domnívat, že víme, kam film směřuje. Není však mistra, který by naše domněnky potvrdil, nebo vyvrátil. Vedení Anderson přenechává divákovi, čím jednak varuje před náchylnosti kteréhokoli člověka v kterékoli krizové době k hledání již ozkoušených východisek, a jednak přispívá k výrazné variabilitě výsledných diváckých zážitků. O tom svém mohu jistotou napsat jen tolik, že nebyl příjemný a že si jej chci zopakovat. 90% Zajímavé komentáře: Marigold, FlyBoy, zencitizen (23.01.2013)

Čím by byl pastýř bez svých oveček? Ničím a nebo jen další ovcí? A čím by byla ovce bez svého pastýře? Ničím i vším, ztracená ve víře.. Inspirace? První návrhy There Will Be Blood, zakladatel scientologie L. Ron Hubbard, novela V. od Thomase Pynchona, život Johna Steinbecka a opilecké historky Jasona Robardse ze služby u námořnictva. Témata? Existenciální problémy veteránů v poválečné Americe, toxický vztah mystiků a jejich bloudících žáků, tuhý lidský boj s osamělostí a animální povahou a snad i love story. Od Andersona těžký osobitý koktejl, který svou minimální snahou o koherenci donutí některé diváky zúžit své vnímání jen na finále herecké extraligy. Mistr Hoffman se stal vicemistrem, jeho barman, vojáček a pijan etanolu z torpéd Phoenix pak suverénním mistrem. Ten střet spíše klasického herectví první poloviny století a fyzického výkonu ala Brando patřící polovině druhé byl úchvatný a nesl sebou i další téma v podobě jakési cesty amerického mužství skrz tyhle dvě periody. „You're the bravest girl I've ever met. Now stick it back in, it fell out..“ (10.09.2019)