Nenávist

Jedno francouzské předměstí, rasová problematika, nepokoje, pouliční bitky a protesty, černobílá ruční kamera. La Haine má možná ambice nabídnout komplexní pohled na věc jako třeba In The Name of the Father v UK, ale v průběhu divák zjistí, že vlastně jen klouže po povrchu a zůstává tak pouze šokující, bez širšího rozměru, podobně jako třeba Romper Stomper. Ne že by dané téma a jeho zpracování nemělo žádnou cenu, nebo výpovědní hodnotu, ale jedno celodenní šaškování smradů po betonové džungli s pár syrovými momenty ještě legendu tesanou do kamene nedělá. (13.06.2023)

Známý francouzský herec Mathieu Kassovitz v Nenávisti dokazuje, že nejen herecký talent je mu vlastní, že je navíc i skvělým režisérem, ovšem zároveň i angažovaným umělcem, který dovede až neuvěřitelně přesně pojmenovat bolestná místa současné západní civilizace. Snímek o společnosti, kterou spaluje nenávist a která je ztracena v jejím začarovaném kruhu. Už sám koncept kvazidokumentární formy, k níž se váže černobíle laděný obraz, rámec vyprávění vsazený do jednoho dne, který je doplňován předěly - mezititulky v podobě časových údajů, maximálně autentický herecký projev a vulgární mluva a v řeči postav použitý argot a slang, explicitní důraz na míru násilí, nedějovost a paradoxní mimočasovost či spíše bezčasí snímku, které vytváří absurdní kombinaci s použitými časovými údaji v předělech, neboť ty vlastně ve vztahu k ději nemají žádný význam a slouží jen jako zdůraznění vším prostupující životní náplně hlavních hrdinů - totiž nudy. Vůbec nejvíce autentický je fakt, že v denním cyklu sociálně vyloučených hrdinů zcela chybí sada běžných denních rituálů, vyjma ranní hygieny tak úplně schází v integritě hrdiny složka superega - s většinovou společností ho vlastně nespojuje téměř nic... Skvostná je použitá hudba, která mnohdy dokresluje zobrazované scény lépe než tisíc slov (především pak live set "Nique la Police" od DJ Cut Killera). Prostředí sociálně vyloučené lokality má z pohledu nefrancouzského diváka zjevně univerzální rozměr, neboť některé aspekty lze vidět i v našich romských ghettech - život bez budoucnosti, absence vzdělání, drogy, hip-hop coby výraz odporu k systému a abnormálně zdatní breakující adolescenti točící se na hlavách, liší se jen počty ilegálně držených zbraní, počty zraněných i mrtvých a zatím ještě i míra nenávisti... Brilantní film. (22.06.2011)

Od prvej do poslednej minúty sledovania Kassovitzovho filmu máte dojem, že sledujete dokument z nie príliš vzdialenej doby. Svoju úlohu v ňom zohral aj použitý čiernobiely materiál, ale rozhodujúce bolo, že traja herci s dominujúcim Vincentom Casselom, pochopili a zvládli zámer scenáristu, režiséra a strihača v jednej osobe. Prekvapilo ma, že nie je dôležité, či ide o mladíkov z multietnickej Parížskej štvrte, z favely v Riu alebo cigánskej osady na Východnom Slovensku. Stále sú to rovnaké záujmy a slovník, rovnaké pohyby a gestá a najmä prebytok nenávisti, ktorá hľadá objekt svojho uplatnenia. Ale tiež na druhej strane rovnako bezmocní občania a bezradná polícia. A rakovina násilia sa šíri za nezúčastnených pohľadov mocných, ktorí jej nádor neodstránili v čase, keď bola ešte nádej na vyliečenie. Ani môj odpor k indivíduám zobrazeným vo filme mi nezabránil dať tomuto podnetnému dielku štyri hviezdičky. (27.12.2011)

Hymna hejterstva, ktorá bude mať vždy čo povedať, pretože jej téma je stále aktuálna a nadčasová a jej stvárnenie padá presne ako dobre mierená rana do ksichtu. Nenávidím ťa, lebo v mojom obmedzenom betónovom vesmíre predstavuješ všetko, čoho sa mi nedostalo... a zrejme som sa o to ani nesnažil. Je to sčasti oprávnený pocit, že za môj stav je niekto zodpovedný.. - niekto druhý.. - a je jednoduchšie kričať, ako diskutovať, je ľahšie urážať, ako skúsiť sa dohodnúť. Ako pre koho... - ale tu je jednoduchšie mstiť sa prvému, kto sa naskytne, než hľadať príčiny a možnosti úniku, zložitejšie ako prchavý účinok drog. Svet je džungľa, v ktorej síce slabý neprežije, ale silný musí neustále zápasiť. A že nie je dôležité, ako padáš, ale ako dopadneš? Ten pád trvá omnoho dlhšie... (08.06.2018)

Kdyby bylo Haine natočeno po roce 2002, označil bych to za francouzský klon brilantního Města bohů. Jenomže Haine je o celých sedm let starší a tudíž je to originální film o drsném životě na pařížském předměstí. V průběhu filmu jsem měl dost smíšené pocity. Perfektní začátek, pak je to nuda až do scén s Asterixem, pak zase nuda, pak galerie, pak zas nuda, pak geniální závěr. Mrazivé, syrové a depresivní scény se prolínají s nudnými a prázdnými. Jenomže přesně takový je život lidí, o kterých mluví - chvílemi drsný, chvílemi prázdný a bezcílný. Pokud jde o technickou stránku - jednoduchá, černobílá kamera, chladný dokumentární styl, hiphopová hudba, která se k filmu hodí (jakkoliv hiphop nesnáším), celkem slušné herecké výkony (François Levantal ve vedlejší roli Asterixe, Vincent Cassel), scénář chvílemi skvělý, chvílemi zdlouhavý. Asi se budu muset víc zaměřit na moderní francouzskou kinematografii. (12.06.2009)