Maják

Zajímavé obrazy z Kavkazu. Zajímavě zachycené momenty, které by ale mohly stát samy o sobě, v podstatě jako krátké filmy, vše je spíš volně propojeno. Na druhou stranu nečekejme nic výrazně hlubokého. Ale rozhodně ty výhledy na kavkazskou krajiny za to stály. (14.04.2023)

Hrdinka filmu, mladá dívka Lena, se navrací do vesnice svého dětství kdesi v arménských horách. Země je již druhým rokem zmítána válkou a lidé jsou zoufalí, někteří opouští své domovy a utíkají pryč, jiní až zarputile zůstávají. Strach ze smrti je všudypřítomný. Pasáže nádherných obrazů kavkazské přírody střídají Leniny rozhovory s blízkými a známými lidmi z vesnice plné nejistoty z budoucnosti. Název Maják odkazuje k malé lampě ve tvaru majáku, kterou Lena najde v opuštěném domě svých rodičů. Scénář: Givi Shavgulidze (25.01.2012)

Lyrické střepy života arménské horské vsi sužované válkou a zároveň osobní odyseje hlavní hrdinky. V recenzích padají jména Tarkovského a Kusturici (mě napadl spíš takový Kaplanoglu), ale Marija Sahakjan je žena, a svá - "Maják" netíhne k abstraktnímu rozjímání ani k hektickému etnograndguignolu, nýbrž nabízí svébytnou srostlici až dokumentárního realismu se staromistrovsky potemnělým impresionismem (jestlipak má paleta omezená na tóny půdy a mlhy s ojedinělým zášlehem krve něco z obrazů režisérčina otce Sergeje ?), v níž krajiny, interiéry a tváře někdy zasahují mocnou, archaickou silou. Hezký hudební doprovod, v roli tety Kasjany Sofiko Čiaureli, druhdy stálice Sergeje Paradžanova. Text doprovázející britské DVD vykládá symboliku titulního motivu : keramický svícen ve tvaru majáku - pro hlavní hrdinku symbol dětství, tepla a bezpečí domova ; svíčka je tu i protikladem petroleje - symbolu závislosti na cizí ekonomice - a připomínkou staroarménského kultu ohně. Také potřeba a hledání vnitřního "majáku" postav i tvůrců filmu. Nakonec i symbol moci, koloniálních výbojů, potažmo ruského imperialismu. (29.08.2014)

Hudba: Kimmo Pohjonen. Na zacatku jsem si rikal, ze ta harmonika, co pri ni Armeni tanci, zni uzasne, ale docvaklo az pri titulcich. (07.11.2015)

Tento návrat domů není lehký. Bezpočet pocitů, ona tresť domů, sice v Leně přetrvává, ale samotná domovina, hmatatelná, představovaná aktuálním rozpoložením jejích obyvatel a kroucená pazourami války, nemůže být s Leniným domů kompatibilní. Jen vzdáleně tušíme, jak se v ní sváří léty zvnitřnělá chuť domova s hořkou realitou tady a teď. A podobně těžko ona sama nazírá proměněná, znejistěná nitra blízkých, jakož oni její. Každý je uvnitř dezorientován, zoufale rozkročen nad sebou samým, v sobě samém ztracen, navigován jen stínem faty morgány majáku. Světlo někdejšího domů zesláblo, ale nevytratilo se nadobro. Lena jej nakonec detekuje tam, kde jedině, a pro ni nejprokazatelněji, může žít a bytnět. // Člověk si uvědomí, jak často leccos pokládal za banálně samozřejmé, aby o pár chvil později zjistil, jaký div to byl. Sám sebe proto nabádám k obezřetnosti, abych ani vznik a sledování filmů nebral jako samozřejmost, a tetelivou radost z nich jakbysmet. Předpoklady vzniku filmů i radosti z nich nejsou samozřejmé, a uvědomit si to už ve chvíli „banální samozřejmosti“ je ještě vzácnější; myslím, že i díky Majáku mi to v hemisférách zas jednou nafest docvaklo. (16.10.2020)