Jako bych tam nebyla

Konec dvacátého století, Evropa a pojem lidská práva, jejichž dodržování je projevem civilizace a humanismu - a najednou nic z toho neplatí, protože teď právě úřaduje válka... a ta vyznává docela jiné hodnoty. V takovém případě je rada, obsažená v názvu, vskutku nad zlato, škoda jen, že s výborným začátkem, který zahustí krev v žilách, zůstal zbytek nekompaktní, jako by si nevěřil, tj. mnohem méně vtahující, navrch s chybějící negativní reakcí "běžných" žen k použití, bezprostředně po nabytí svobody - hlavu na to, že by se do nebohé Samiry pustily podobným způsobem, jako do Maleny, svého času, nedělejme si iluze. Až opět s koncem se dostavuje směs strachu, nejistoty a snad i nenávisti, i když v trochu jiné formě, ale zároveň i krásné poznání, jakým je člověk obnovitelným zdrojem radosti a lásky, neskutečné - po čem všem se znovu dokáže smát i milovat... Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (22.04.2015)

Strašně smutné drama, žel reálné a o to víc jsem to pak dlouho rozdýchávala. Velkým plusem byl určitě fakt, že je to nejen v režii ženy Juanity Wilson, ale i podle knihy, kterou napsala také žena Slavenka Drakulić a scénáristkou byla Eliseo Altunaga. Kdo jiný, než ženy se dokáží tak dokonale vcítit do pocitů žen, které prožívaly ty hrůzy v zajateckém táboře. Jako bych tam nebyla je název přesně vystihující stav mysli, který dokonale předvedla Nataša Petrovic v roli Samiry. A možná, že i to pomalejší tempo bylo účelové, abychom se dokázali vcítit alespoň trochu do pocitů a událostí pro nás zcela nepochopitelných, ale které nikdy nevymizí z myslí žen, které to skutečně prožily. (26.07.2013)

Snímků o válce v Jugoslávii jsem moc neviděl, možná jich ani příliš nevzniklo, ale tenhle rozhodně beru jako podnětný a vypovídající a je úplně jedno, že ho natočili Irové. Nejedná se o klasický válečný film, soustředí se na méně sledované pozadí válečného konfliktu. Vypovídá o neblahém osudu žen za války a činí to způsobem poměrně zdrcujícím. Příjemný zážitek to není, režisérka Juanita Wilson ťala do živého a vsadila všechno na jednu kartu - na sílu příběhu. Podle mně tahle sázka vyšla. Líbilo se mi, že Natasa Petrovic neměla potřebu vůbec přehrávat a působila nesmírně přirozeně. (06.06.2014)

Smutná, netradičná vojnová dráma o hnusných, odporných veciach v pomalšom tempe. Filmové spracovanie mi však akosi nesadlo, na mňa príliš mdlé a nezáživne zrežírované, len sekvencie škaredých ohavností páchaných na ľuďoch v zajateckom tábore dodané v nudnom filmovom obale. Myslím, že hlavne z toho dôvodu sa u mňa nedostavili takmer žiadne emócie, a to pritom nie som žiaden tvrďas bez srdca. Avšak myšlienkový presah ako aj samotná téma sú veľmi silné, preto film za pozretie určite stojí. 65/100 (24.07.2016)

Překvapuje mě, že za tímto filmem stojí zrovna Irsko, když se celý odehrává na Balkáně. Nemyslím si ale, že by měli Balkánci něco skrývat. To, co tento film předvádí, se v jejich zemích prostě v devadesátých letech dělo a bylo to tak odporné, že na balkánskou válku často hledám hlubšího slova. U filmu mi občas chybělo více dialogů nebo alespoň jasných vysvětlení. Vše stálo na tom, ať si divák jednotlivé momenty vysvětlí po svém. Kamera totiž sem tam zabrala takové scény, že vidět je v reálu, tak se z nich asi jen tak nevzpamatujete. Podobné záběry má třeba ruský válečný film Jdi a dívej se. Jak říkám, Jako bych tam nebyla je opravdu hodně těžký film. Válka v Balkáně v místních chlapech probudila ty nejhorší pudy a rozvedla je do absolutna. Neřikám, že jiné války to nedokázaly, ale tady je to přeci jenom ještě docela dost aktuální. (14.01.2018)