Kuře na švestkách

Jako chlapi pozor, až vás budou vaše milé samičky lákat na tenhle biják, tak vám tímto dávám na vědomí, že je to především sladký jako cukrová vata s trojitou porcí cukru, ale pozor jí se to dobře. Hlavně závěrečná cca desetiminutovka, které je totálně beze slov jen za zvuku hudby, tady musím uznat i já, starej žižkovskej romantik, že to byla jedna z nezamilovanějších scén co jsem za posledních několik let viděl. Nechyběl ani starý dobrý francouzský humor z dávných časů, hlavně francouzský parodický pohled na americký styl života, byl dokonalej, to jsem nasmál, hezky jste amíky štiply franaticí to teda bravo. Originální, hravý, ale především velmi zamilovaný film, který po celou dobu své existence na stříbrném plátně nenudí. (24.11.2012)

Já bych málem sežral plátno, nebo si k němu přilepil nadobro oči, jak to bylo skvělý! Marjane Satrapi, miluju tě, bez keců! Je vidět, že film natáčela výtvarnice. Jako kdybyste přenesli kresbu Satrapi na plátno, ale úplně jinak, než tomu bylo v Persepoli. Kuře na švestkách předčilo debutovou Persepolis! Vzhledem k tomu, že mě knižní předloha Kuřete moc nebrala, film mě dostal. Dokonalá barevnost, bohatější příběh, větší zdůraznění důležitých momentů, větší emocionální zážitek. Jestli jsem v knize cítil k Násirovi Alimu odpor, jelikož si žil jen pro hudbu a ignoroval reálný svět, ve filmu jsem s ním spíš (sou)cítil. Cigaretový kouř, který asi pluje kolem Satrapi pořád, dosáhl v hraném filmu dokonalosti. Kvůli kuřákům z tohohle filmu bych snad začal kouřit. Satrapi je osobnost, o tom se nedá pochybovat, navíc dokáže točit filmy, které se dotýkají i lidí, kteří pocházejí z jiného kulturního prostředí než ona sama (možná je to díky jejímu pařížskému životu), ale koneckonců láska je univerzální pojem (a o ni jde ve snímku především), takže ten film musí pochopit Íránec i Evropan. Jen mě trochu mrzelo, že perský tar se zaměnil za housle. Ztratilo to trochu na orientálním kouzlu, i když před islámskou revolucí byl Írán prakticky evropský. Nad snímkem jsem přemýšlel i cestou tramvají domů, není to film na jedno zhlédnutí a adios. Film mi byl asi i sympatický tím, že já jsem taky nikdy nemohl vystát žádnou matikářku....podobně jako Násir Ali. (29.11.2012)

Povídka o smutném člověku, který se rozhodl po svých životních újmách a nezdarech skončit se životem,,, vše zaobaleno do vizuálně a vypravěcky podobného kabátku jako tomu je u Grandhotel Budapešť s tím rozdílem, že u "Kuře na švestkách" jsem se chvílemi nudil.. Jenže nuda převládala jen párkrát a po většinu filmu jsem si sledování užíval i díky krásným hereckým výkonům, ještě lepšímu příběhu a úžasnému zakončení celého vyprávění. .... HODNOCENÍ: 81% (4*) (22.09.2014)

Možné spoilery! Francouzské filmy mají vždycky něco do sebe. Tento zaujal už svým úvodem. Líbilo se mi, že hned na začátku jsme věděli, že hlavní postava zemře. Kdyby to začalo bez toho pohřbu, hrozí, že si to v průběhu umírání rozmyslí a nakonec to bude mít happyend, ale ne, na začátku máme pohřeb a tam ten film musí dojít. Ač hlavní hrdina umírá po dobu 8 dnů, zdá se to být jako hodně smutný námět, tak je zde řada veselých scének jako parodie americké rodinky, Sókrates při své závěrečné řeči, kdy si ten klučina prdne "La vie...prd" - citát, co by se jistě zapsal do dějin. Anděl Araziel byl vcelku milý a vtipný chlápek na to, že byl poslem smrti. A hlavně jak mu zářily jen ty oči a zuby. A příběh, co vyprávěl o Ashourim se mi líbil aneb "Dnes jsem vás měl v Indii předat do spárů smrti a včera jsem vás náhodou potkal na tržnici v Jeruzalémě. Říkal jsem si, jak asi stihnete za jeden den tak dlouhou cestu. - Tak je to." Nejen samotný příběh, ale i to jak byl do filmu zakomponován co se týče estetické stránky a provedení. Vůbec jako většina příběhů, které byly úplně jinak prezentovány i co se kamery a barevnosti týče. A vůbec posledních 5 minut byl asi jeden z nejzajímavějších, dojímavých závěrů, co jsem viděla ačkoliv byl úplně němý. Měla jsem vcelku dilema, zda dát jen 3* nebo 4*, nakonec jsem se rozhodla pro zajímavost snímku a jeho estetické provedení pro 4*. (03.03.2013)

Podobne ako v Persepolise tvorcovia nakláňajú tragický príbeh pomocou umeleckého spracovania do roviny, kde z hry svetiel , tieňov a štylizácie rôznych odbočiek vzniká film napriek svojmu smutnému obsahu veľmi zábavný, éterický a odtieňovo (náladovo) bohatší. Práca s náladovými skupenstvami je neodolateľná. V Persepolise hrala prvú gitaru komiksovo-punková drzosť, v Poulet aux prunes hrá prvé husle artová rozprávkovosť s patetickosťou, miernou zasnenosťou. Hudba je život. (18.02.2013)