MINDHUNTER: Lovci myšlenek - Série 2

druhá řada navazuje tam kde první skončila a zatímco první čtyři díly jsou velmi dobré podobně jako první řada,od pátého dílu s Kemperem a Mansonem s pozdějším zaměřením na Atlantu je to čirá fantazie.Poslední tři díly asi nejvíc ze všech připomínají další Fincherův masterpiece Zodiaca a to včetně ne zrovna uspokojivého vyústění (což ovšem není chyba tvůrců) a musel se je dát v jednom kuse...100% (24.08.2019)

Ma to hromadu vybornych scen, 3-4 epizody su naozaj spickove a skutocne udalosti, o ktorych to pojednava su fakt sila. Bohuzial sa tu uz vsak nabehlo na (pre mna otravnu a nudnu) serialovu strukturu plnu vaty (vztahove zalezitosti) a niektore motivy mali rozhodne na viac a idu do stratena (syn). Niekde medzi 7-8/10 (29.01.2020)

Je zde furt hafo věcí, které moc nemusím (vedlejší linky s Wendy a Greggem jsou docela chabé i když nějaké zajímavé náznaky tam jsou). A i ta dějová linka se synem Tenche je trošku umělá. Nicméně to působí strašidelně, autenticky a nepříjemně. Ta dějová linka v Atlantě naprosto boží. Je to logický a přirozený vývoj - uplatnit veškeré poznatky v praxi. Groff jakožto Holden je na jiný úrovni, každá scéna s ním je zážitek. Dlouho jsem se necítil tak frustrovaný nějakou skutečností. Chválím i perfektní režii, která ve mě vyvolává nepříjemnou paranoiu. A pochvalu zaslouží i fenomenální soundtrack (ať už hudební motivy udělané pro seriál, nebo vybrané písničky), opět výborné rozhovory s těma maniakama a jak věrné to je skutečnosti i se všemi detaily. Chci třetí sérii. (12.06.2021)

Druhá série je dramaturgicky až děsive rozkolísaná záležitost, které buď měla mít 6 dílů anebo alespoň 10. Prvních pět epizod je neskutečně napumpovaných, ve zbylých čtyřech se pak materiál na jeden díl roztahuje ad absurdum a nakonec vyšumí do ztracena. Je tu několik osobnostních dějových linií, které v druhé půlce začnou pomalu mizet, nebo vjedou do slepé uličky, případně se zde nárazově vytrácí důležité postavy atd. Řemeslně pořád slušně udělaná show, ale zároveň docela nečekaná nuda. (19.02.2020)

„Mám pro vás Mansona.“ Po devíti hodinách strávených s druhou řadou Mindhuntera bych potřeboval dlouhou procházku, skleničku tvrdého alkoholu nebo - jako Holden Ford - pár tabletek valia. Přestože explicitního násilí vidíme snad ještě méně než v první řadě, atmosféra některých scén je díky schopnosti tvůrců probudit naši imaginaci až nesnesitelně intenzivní. Opět jde o dokonale antiklimatickou detektivku a mistrovskou lekci v režírování dlouhých klaustrofobních, minuciózně sestříhaných rozhovorů (jeden z nejlepších, s obětí útoku, nabízí hned druhá epizoda), jejichž dynamika se proměňuje na základě vědomostí a zkušeností jednotlivých mluvčích (černošský detektiv rozumí společenskému vyděděnci líp než privilegovaný Ford, Wendy Carr využívá při výslechu pachatele homofobních vražd skutečnosti, že je lesba...). Škoda určité mechaničnosti těchto dialogů, opakovaně pracujících s tím, že určitá znalost jednoho z vyslýchajících, vyplývající z jeho charakteru/osobní situace, zvrátí vývoj hovoru. ___ Vyprávění se zároveň postupně stále více koncentruje na jeden konkrétní případ (pro který ale jiné rozebírané kauzy poskytují cenný „studijní“ materiál), propojující několik klíčových motivů celého seriálu (z nichž všechny mají zároveň návaznost na zločiny Mansonova klanu, na něž taky dojde řeč) - pronikání násilí do amerických domácností (vraždění dětí/vraždící děti), rasově motivované vraždy, média vytvářející mytologii sériových vrahů a přispívající k tomu, že se jimi pak inspirují další (v tomhle směru je seriál poněkud rozporuplný - na jednu stranu nám jakoby mimoděk předhazuje fakta o BTK a naši touhu dozvědět se o něm podrobnosti záměrně neuspokojuje, současně ale věnuje skoro celou epizodu Mansonovi a Texu Watsonovi, kteří nejsou pro hlavní příběh tak důležití). ___ Vtahující je druhá řady i díky komplikovanějším vztahům mezi hrdiny, kteří mají stále větší problém oddělit své pracovní a osobní životy a vést obyčejné dialogy, během kterých se toho druhého (jako při výsleších) nesnaží přechytračit a potvrdit si tak svou intelektuální převahu. Přestože se ve druhé části seriálu častěji než ve stísněných interiérech pohybují ve volném prostranství a za bílého dne, jejich možnosti, kam v životě pokračovat, jsou naopak stále limitovanější. Pocit uvěznění se zásluhou důkladnější (psycho)analýzy ústřední trojice prohlubuje. ___ Řemeslně a vypravěčsky zatím bez debat kvalitativně nejvyzrálejší a nejvyrovnanější hraný seriál roku... i když kvůli němu zřejmě nějaký čas nebudete schopni poslouchat Petera Gabriela a nemyslet při tom na autoerotickou asfyxii. (18.08.2019)