Chlapectví

Jedinečná reflexe (nejen) chlapectví a dospívání, situací všedních i nevšedních, problémů malicherných i fundamentálních... byť se může zdát, že je snímek obsahově prázdný, opak je pravdou - prožívání, či vlastně doslova žití s dokonale vykreslenými charaktery, bez zbytečných dějových zvratů, uměle vykonstruovaných zápletek nebo hluchých postav... to je uvěřitelná, neřkuli dokumentární realita umě přenesená na plátno. Richarde, dobrá práce, chlapče! 90% (27.08.2014)

(1001) Intelektuál ve mě by asi měl být nadšený z toho konceptu. A to je, ne že není. Divák ve mě byl ovšem trochu unavený z toho, že mnohem víc čeká na záblesky "opravdovosti" (ať už si pod tím slovem člověk představí cokoli), než že by sledoval autorskou výpověď. Na druhou stranu jsem ráda, že se film vyhýbá zobrazování takových těch "životních milníků" a že zůstává antiklimaktický (je tohle slovo správně?), to je sympatická tvůrčí volba. Paradoxně jsem měla u filmu nejvíc pocit, že se mi nedostává dost času pro napojení na atmosféru a pochopení jednotlivých situací. Líbil se mi obraz prvního kamaráda z dětství, který při stěhování jede kolem auta na kole a mává na rozloučenou, ale ten záběr je tak rychlý, že než stihnu brečet, je pryč. Což je ale vlastně asi pointa filmu, čas běží docela rychle, vlastně strašně moc rychle, a od člověka to vyžaduje velkou vnímavost, soustředěnost a píli, pokud chce nějaký moment pozastavit a udržet v paměti. A nakonec se stejně nejspíš rozplyne a naše vzpomínka bude obsahovat jenom tu snahu zapamatovat si ho. (Jak říká básnířka Kateřina Rudčenková: "Snažím se zapamatovat si každý pohyb,/až si nakonec dokážu vzpomenout/jen na to, že jsem si chtěla vše zapamatovat." A když už jsem u toho, tak jsem si vzpomněla i na další úryvek z její poezie: "Proč jsou všechny pocity tak přesné/Proč jsou všechny pocity tak nepřesné.") Ale navzdory takovému poetickému okénku bych Linklaterovi stejně ráda vyčetla jeho volbu dělat mnoho krátkých záběrů místo menšího množství delších. Dobrovodná hudba mě iritovala svou nezajímavostí, Ethanova píseň o dětičkách mě opařila svou výmluvností (eloquence - skvělé slovo). (08.02.2015)

Film, který jsem si podvědomě vždy přál vidět. Tvůrčí trpělivost a schopnost zachytit v životě přesně ty prchavé okamžiky, které nás formují dále, přinesly dost možná nejvypočítavější snímek v dějinách, ale zároveň si nedovedu představit, že by to šlo natočit byť o kousíček lépe. Být filmovým teoretikem, analyzuju to do nekonečna, takhle to chci vidět ještě aspoň třikrát. (27.07.2014)

Vau, no zatiaľ teda jasný favorit filmového festivalu Cinematik 2014. Žiadne hluché miesta, žiadne natiahnuté pasáže. Boyhood je jasným príkladom toho, že v jednoduchosti je krása. Naozaj sa nejedná o žiaden geniálne premyslený, zložitý, filozofický príbeh o živote, naopak, len bežné dospievanie mladého chalana, natáčané dlhých 12 rokov (ale iba 45 natáčacích dní). Po dlhých troch mesiacoch dávam nejakému filmu bez váhania plný počet hviezd. P.S. som skutočne rád, že z Linklaterovho snímku srší pozitívna atmosféra a nesnažil sa z Chlapčenstva urobiť nejaký dramatický doják (vôbec nechápem pomovu túžbu aby sa hlavná postava oduševnene zamilovala alebo jej zomrel niekto blízky.. wtf). P.S.S. 166 minút? Really?! Tomu sa vôbec nechce veriť! (13.09.2014)

"Look at the stars, look how they shine for you, and everything you do, yeah, they were all yellow." [==] Je zábavné sledovat, jak každého v dětském věku a následném dospívání formuje něco jiného. Pro někoho, kdo vyrůstal v 90. letech a dospěl na přelomu nového tisíciletí, bylo strašně cool předříkávat dialogy z Pulp Fiction nebo Forresta Gumpa, bylo pro něj určující vidět filmy i mnohdy "starší" (O psu, který ukončil válku, Stůj při mně), které se do televize dostaly až za mnohem delší dobu, než je tomu nyní. Tedy pro Masona bylo asi zásadní vidět Temného rytíře, Avatar nebo zažít jako dítě šílenství kolem Harryho Pottera a zpětně na ně vzpomínat jako na filmy svého dětství. Pro někoho jiného, kdo už mezitím dospěl, jen jako na kvalitní filmy, které byly natočeny (mimo HP) někdy před 5 a více lety (sám jsem si musel dohledat, jaké kvalitní počiny vznikly v letech 2008-9). Jinými slovy pro dospívajícího jedince, jenž vnímá svět okolo sebe mnohem intenzivněji a tok času se pro něho jeví jako zpomalený, je důležitý "každy prd", kdežto pro dospělého člověka jde jen o dalších 12 měsíců (pokud neplánoval svatbu, potomka či něco podstatného), kdy byl povětšinou v práci, v lepším případě měl letní dovolenou u moře a zimní na horách - prostě klasický životní stereotyp. Samozřejmě, každý to tak nějak vnitřně ví, když to ale pak vidí na vlasní oči a trochu nad tím přemýšlí, je tím přinejmenším překvapen. (17.08.2014)