Klíčovou dírkou

Dobrý artový trolling, ale na všechny ty blesky a blikačky jsem už ke konci neměl sílu. Osobně mě u toho bavily dvě záležitosti, přičemž jednou je výstup Udo Kiera. Dědek na řetězu mi pak připomněl fakt, na který mě upozornil můj kamarád Viktor, a to že na každém festivalu v Karlových Varech vidím ve filmech více penisů, než toho druhého. Na industry projekci se konec snímku dočkal šesti diváků v sále, zbytek zbaběle zdrhnul při prvním řádění spoutaného seniora. (06.07.2012)

Jednak tomu krutě nesvědčí digitální kamera, Maddinův obraz ztratil kus své hrany, jednak je to poněkud uondané a postrádající energii. Jsem rád, že se mi konečně nějaký Maddinův film trochu nelíbil, už to začalo být podezřelé. Kdybych neviděl jediný Maddinův film, asi bych byl spokojený samotnou jinakostí - ale má na kontě zásadně lepší věci. Tohle je moc... normální... (18.04.2018)

Odpudí nebo ovládne, rozhodně však neponechá v klidu... Umím si živě představit rozpravu tuctu rozhněvaných diváků nad tímto Maddinovým dílem; s těch dvanácti bude přibližně pět mluvit v jinotajích, tři rezignovaně mávnou rukou, dva budou dštít síru a jeden tiše mlžit a tvářit se důležitě. Jsem dvanáctý, co řeknu? V první řadě nemůžu než obdivovat vizuální ztvárnění filmu, dostal jsem nadmíru intenzivní dílo, dokonale "filmové", byť toto slovo zkrátka nejde napsat bez uvozovek. Maddin je mistr v propojování zašlých kinematografických praktik, které dokonale "resuscituje". Od němé avantgardy může bez větších obtíží přejít k novodobé touze po podvracení/znejistění, aniž by opoměl romantické snění. Kompozice záběrů může připomenout desítky projevů, přitom je stále dnešní, čili nenapodobuje konkrétní styl, jen ho svojsky interpretuje. Myslet si o tom můžeme cokoli, minimálně to však prokazuje, že prvky zdánlivě navždy uzamčené v určité etapě vývoje filmu nejsou mrtvé, často jen "mrtvě" využívané. Maddin je bohužel (z mé strany, pro druhého třeba klad) fanaticky zaujatý pro svůj svět a diváka vláčí sebou. Na začátku by se klidně mohl objevit titulek s doporučenou literaturou k pochopení filmu a vůbec by to nevadilo. Těká se od výjevu k výjevu -> věta jedné z postav "Tak moc dveří. A všechny je musíme otevřít...!" je klíčem k filmu, klíčem k této přetížené hře. Krásně vyvedené, bohužel se obávám, že drtivá většina diváků si s filmu odnese pár obrazů (je jedno, zda krásných či obscénních), které stěží zařadí. Pět v jinotajích hovořících diváků mi řekne cosi o záměru, tři rezignovaní potvrdí a film odpálí atd... Domnívám se, že názory obou skupin mají svůj díl legitimity. Zvláštní dílo. Doufám, že jste poznali můj stav dvanáctého: mlžím;) (MFF KV 2012) (01.08.2012)

Psychoanalytik by jistě dokázal mluvit o tomto filmu hodiny a hodiny a rozebírat různé metafory (ty základní jsou jasné - dům coby lidská hlava, labyrint uvnitř domu coby paměť, bažina coby svědomí, duchové coby útržky zašlých vzpomínek atd.), ale já myslím, že lepší je nebrat tento film příliš vážně a užívat si podvratný humor a režisérovu filmařskou ekvilibristiku. Formální stránka je prostě nádherná - skvělá práce se světlem a stíny, brutální střih, netradiční záběry kamery, střídání různých starých i moderní postupů a stylů. Ve výsledku psychoanalytický avantgardní film noir říznutý absurdní komedií. Spousta lidí to zajisté odstřelí coby "blbost pro pseudointelektuály", ale není to nutné, berte ten film s nadsázkou:) (30.06.2012)

Krásně režijně vedený thriller,který je občas na úkor sofistikovanosti trochu nevděčný ke svému divákovi,ale dal mi příležitost vidět na velkém plátně Isabellu Rossellini a díky krátké stopáží a stylovosti mě zvládl udržet v napětí po celou dobu projekce.Úspěšný start festivalu,který je vždy velmi důležitý. (30.06.2012)