V domě

Tenhle nevšední film mě vtáhl od prvních minut a fungoval na mě díky napínavému ději a prakticky neustále přítomnému humoru jako komedie i drama, nepostrádal v sobě také jisté mysteriózní tajemno a současně i cosi zneklidňujícího, co by mohlo spolu s tématem sledování ještě víc oddůvodnit i zařazení do thrilleru. Od režiséra Ozona jsem už pár zajímavých kousků viděl, přičemž V domě bych se určitě nebál považovat za jeden z jeho nejlepších, a Fabrice Luchiniho jsem si už oblíbil díky jiné osobité „dramatické komedii“ ze stejného období S Molièrem na kole, která tu pro mě sice zůstala nepřekonána, ale i tady jsem si mohl Luchiniho hodně užít a obdivovat jeho civilní herectví s nenucenou komikou a krásným přednesem libozvučné francouzštiny navrch. Dlouho to vypadalo z mé strany na plné hodnocení, ovšem v poslední třetině film jakoby občas začal ztrácet na šťávě. Nevadilo by mi možná ani to přesunutí do paralelní imaginární fikce, kdy divák náhle zaskočen jen tápe, co se to najednou přesně děje a u některých podivných scén tu není spočátku jasné, zda se jedná o pokračování reality nebo představy (což mi zde tím vyústěním se zamotáním hlavy divákovi trochu připomnělo některé filmy Davida Lynche... v dobrém :)). Spíše mě ono rozebírání vztahových vývojů Claudea k Esther i mladému Raphovi v tolika paralelních variacích už trochu začalo v některých scénách mírně nudit a celkově brzdit až doposud velmi dobře plynoucí tempo. Samotný závěr, zde tolik rozporuplně přijímán, mě však s nadhledem potěšil a dle mého názoru se povedl. [85%] (26.03.2022)

Ozon prostě umí "nastavovat zrcadlo". Sice jde o jeho méně bláznivý snímek, ale i tak tam bylo ironické pomrkávání, které mám tak ráda. Claude byl perfektní, jeho nenápadné upravování příběhu zaskočilo i zkušeného učitele, který mu byl jinak důstojným protihráčem. Bavilo mě Germainovo nadšení, Claudovo pozorování i umělecké projevy Germainovi ženy. Konec na lavičce byl parádní zakončení. (26.11.2012)

Extrémně chutný, sofistikovaný film srovnatelný se scenáristickými hříčkami Woody Allena nebo Charlieho Kaufmana. Jednotlivé úrovně a metaúrovně příběhu se vzájemně proplétají a ovlivňují, hrdinové se postupně začínají dusit v husté šťávě svých egoistických ambicí až nakonec dospějí do fáze, kdy jsou úplně všichni odhaleni jako krásně nechutní, poutavě trapní sobci. Poslední třetina sice trochu zbrzdila úspěšně rozjetou zápletku, ale elegantní konec to vše vrchovatě vynahradil. Mňam. (08.07.2013)

Tohle je snad ten nejvoyeurstičtější film co jsem kdy viděl. Claude chodí doučovat jednoho svého spolužáka k němu domů, aby mohl co nejpodrobněji sledovat život jeho a jeho rodiny, zatímco o tom píše "slohy" svému třídnímu učiteli, který ho zase doučuje v psaní a který je jeho detailním příběhem o oné rodině natolik fascinovaný, že chce, společně se svojí ženou, znát další a další pokračování, přičemž vůbec není jisté, kolik z toho je skutečnost a kolik z toho si Claude domyslel. A tahle hra na to, co vlastně je realita a co fikce, je uplatňována i na diváka. Není to ale zajímavé jenom tím - má to taky dobře napsané postavy, neustále to graduje a napíná odhalováním motivu, o co vlastně Claudovi jde a odehraje se tu i dost zajímavých zvratů (SPOILER ačkoli tu homosexualitu Rapha ml. tam Ozon přidal celkem na sílu KONEC SPOILERU) a ačkoli si to v poslední třetině neudrží tu neskutečně podmanivou atmosféru, i tak mě ten film hodně bavil a zároveň napínal tolik, jako už dlouho nic. A líbil se mi i ten konec, ačkoli mi jeho pointa byla dost jasná už po pár prvních minutách. Navíc tu je i překvapivě dost humorných scén (a u  jedné jsem dokonce dostal záchvat smíchu), které s celou zápletkou překvapivě dlouhou dobu dost dobře ladí. Měl bych i pár určitých výhrad ke scénáři a k celkovému vedení příběhu, nicméně i tak se mi tenhle Ozonův film (společně s Pod pískem) líbil z celé jeho tvorby nejvíc a popravdě jsem už teď dost zvědavý, co mezi jeho filmy ještě objevím. Snad mě zase nebudou čekat šílenosti ve stylu Sitcomu nebo průměrné prázdnoty ve stylu Bazénu... 4* (26.03.2022)

Pokud pominu úlet Sitcom, tak jde jistojistě o nejzvláštnější Ozonův snímek. Rozehrál promyšlenou hru plnou manipulace, skrytých vášní, tužeb a do jisté míry i temnosti a zvrhlosti. A kupodivu jsou hlavními postavami muži, přestože se jádro příběhu opět točí kolem ženy-žen. Spojení Ozon-Luchini bych si v budoucnu klidně zopakoval. Pro všechny, kteří milují francouzský jazyk, jsou filmy s Luchiniho účastí neskonalým zážitkem. (08.04.2017)