Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Franco Graziosi, Serena Grandi, Luca Marinelli (více)Obsahy(1)
Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí "třpytivé" vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (503)
Autorský blok, kouzelné město, krásné ženy a (ne)chuť do divokého společenského života, aneb Fellini moderní doby. Není lehké posbírat ihned všechny myšlenky a zcela přijmout promyšlenou metaforickou hru, do které Sorrentino příběh o dnešním údělu stáří a osamělosti zabalil, avšak je až příliš snadné si tuto hru oblíbit a nechat se jí strhnout. Ono samo půvabné zpracování naplněné krásnými obrazy, bezchybně zakomponovanou hudbou a civilními dialogy je slast sledovat, nemluvě o dokonalých hercích a přesně dávkovaném nadhledu, který k životu, tudíž i k tomuto filmu, od nepaměti patří. A je až podivuhodné, jak podobně vyznívají emoce snímku v porovnání se slavným, o padesát let starším 8 1/2. Lidé se nemění a italští tvůrci jsou toho zářným důkazem. :) 80% ()
Dynamická, květnatá freska o životě postaršího muže, jehož charakter oplývá jak životní moudrostí získanou věkem, tak upřímnou hravostí se zbytky postpubertálního humoru. Šedesátipětiletý Jep rozdává ironické a sarkastické poznámky na potkání, s ničím si nedělá hlavu, na druhou stranu mu nechybí sebereflexe, uvědomuje si, že zdaleka není vševědoucí a nebojí se i ve svém pokročilém věku přiznat chybu a poučit se. S takto komplexním charakterem je radost prostupovat Velkou nádherou - filmem, jenž svěžím tempem a hutnými dialogy servíruje krásy, divy i bizarnosti dospělého života. PS: Zejména po druhém zhlédnutí oceňuji fantastickou audiovizuální složku, některé obrazy by se daly z filmu vystřihnout a pověsit! 9/10 ()
Niekto to tu nazval prehliadka plesnivcov a asi tak sa to dá aj vnímať. Umenie vizuálne odpudzujúce, keby tu Sabrina Ferilli nevystavovala svoje telo, čo bola zvyknutá po celú svoju kariéru, zrejme by ten vizuál ostal prehliadkou dlhých nosov starigáňov, čo sme sa mnohokrát mohli z profilového záberu možnosť presvedčiť. Jediné, čo tu bolo ešte pekné boli vonkajšie zábery na budovy za sprievodu peknej hudby, či už husľovej alebo klavírnej. Inak ide o dekadentné umenie podporované zase len spomínanou nahotou a chlapi, čo nevyhnutne potrebujú modrú tabletku, sa na to len mlsne pozerajú a vedú nekonečne dialógy o tom, že vlastne na staré kolená im prišlo na um, ako robia veci, ktoré vlastne robiť ani nechcú a že kde by strčili svoje nadbytočné milióny. Posolstvo alebo pointa filmu mi priniesla odmocninu z nuly a za atraktívnu som nepovažoval ani storočnú bezzubú mníšku, tak sa hodila skôr do Conjuringu. Mne inak z tej smotánky bolo aj úprimne nevoľno. ()
Moje první setkání s režijní tvorbou Paola Sorrentina snad nemohlo dopadnout hůře. Jistě, bylo by zcela správné vinit v první řadě sebe - pod vlivem pověsti, která tento film provázela, a opakovaném zhlédnutí traileru, který mě naplnil nadšením, jsem v sobě nechával zrát po řadu dní touhu tento film vidět, protože jsem chtěl v sobě na maximum vybudit svou natěšenost a divácké očekávání. Já jsem doslova prahnul po tom, aby VELKÁ NÁDHERA byla minimálně mým diváckým zážitkem tohoto podzimu, když už ne roku, ale mnohem spíše jsem si pravděpodobně vysnil, aby to byl můj nový oblíbený film číslo jedna, který mě odnese někam do vzletných výšin, kde umřu při filmovém orgasmu. Protože - ó ano, nikdy jsem se tím netajil - už dlouho chovám náklonnost k tomuto typu filmařiny, kterému se v lepších kruzích říká "ušlechtilá nuda" či "přeartované nic" (intelektuálně prostší diváci to potom prostě jenom prospí jako "nekonečnou nudu"). Ale já právě proto viním pouze a jedině Sorentina (není to jediný paradox, s nímž k tomuto filmu přistupuji, viz dále), že přivedl do kin film, který se tolik častuje odpornými klišé typu "vizuálně podmanivý" či "sžíravě kritický". Nic není více daleko od pravdy - osobně asi rozumím lidem, kterým se tento film líbí a kteří ho vynáší do nebes jako něco nového, velkého a krásného - ale nikdo mi nevymluví, že je to jen proto, že ho ve skutečnosti nepochopili. Osobně tento film shledávám jako ubohý, nepatřičný a umělecky nicotný. VELKÁ NÁDHERA je jako novodobé funkcionalistické vily, které u českých zbohatlíků nahradily předchozí éru podnikatelského baroka - je to jen efektní epigon, který si zručně vybírá z minulosti to osvědčené, aby s tím oslňoval i v současnosti. Že se tak děje strašné násilí je nabíledni, přesto je podobnost s Fellinim a Antonionim zmiňována dokonce jako Sorrentinova přednost - ach! Snad lze říci, že všechno pozitivní, co se o tomto filmu napsalo, by platilo, kdyby byl natočen o 50 let dříve. Takto je to jen nabubřelý a manýristický anachronismus. Nebo nejdelší reklama na Martini, která byla kdy natočena, chcete-li. Jep Gambardella v jedné scéně říká: "To nejdůležitější, co jsem zjistil po dovršení 65 let, bylo to, že už nemůžu plýtvat časem na věci, které nechci dělat." Myslím, že to dokonale vystihuje můj postoj k tomuto filmu, jen jsem se k němu propracoval o 36 let dříve - jsem příliš starý na to, abych chtěl znovu vidět tento film. VELKÁ NÁDHERA vás přiblíží o 141 minut k vaší smrti, aniž by vám za to dala víc než to Flaubertovo NIC, které Jep opakovaně zmiňuje. Dávám tři hvězdy, a to právě proto, že se mi film nesmírně líbil (to je ten druhý paradox, tak trochu v duchu Tertullianova výroku "Credo quia absurdum", ale to by bylo hodně na dlouho). Dlouho jsem nevycházel z kina tak vnitřně zklamaný filmem, který by se mi tolik líbil (sic!). UPDATE 19. 12. 2014 - Po druhém zhlédnutí zvyšuji původní hodnocení na maximum, film mi nově vyloženě sedl a velmi se mi líbil. Překvapeně jsem seznal, jak chytrý a zábavný film to je - velmi se mi líbí, jak si film třeba utahuje z moderní povrchnosti, vyprázdněnosti, moderního umění, pseudointelektuálů, apod. Současně je zde skládán mimořádně působivý hold krásám Říma - do tohoto města se po zhlédnutí VELKÉ NÁDHERY nejde nezamilovat. Och, jak mi najednou Praha přijde ve srovnání s Římem šedá, nezajímá, provinční, a... vyloženě antiestetická. Báječný film s nádherným soundtrackem, který už měsíce poslouchám pořád dokola, a ne a ne se omrzet. () (méně) (více)
V Římě to očividně žije a docela dost. Sorrentino se mi trefil do vkusu, bezmála dvou a půl hodinová oslava umění a krásy, kterou nás provádí postarší elegán, který se tak jako každý správný Ital umí oblékat. Hlavně jsem ocenil různé kombinace sak, košil a kapesníčků. Skvělá hudba, krásné obrázky, krásné oblečení a krásný Řím :) ()
Galerie (40)
Photo © Medusa Distribuzione
Zajímavosti (7)
- Film je venovaný pamiatke slávneho talianskeho hráča rugby a tiež novinára Giuseppe D'Avanza - dobrého priateľa režiséra Paola Sorrentina, ktorý zomrel počas produkcie filmu. (MikaelSVK)
- V rozhovoru pro italské rádio režisér uvedl, že v jedné fázi produkce pro film zvažoval název "L'Apparato Umano (Lidský přístroj/Lidské zřízení)", což je také název fiktivní novely, jejímž autorem je hlavní postava filmu. (Morien)
- Okrem talianskej metropoly Rím sa filmovalo aj v Toskánsku. (MikaelSVK)
Reklama