Velká nádhera

Moje první setkání s režijní tvorbou Paola Sorrentina snad nemohlo dopadnout hůře. Jistě, bylo by zcela správné vinit v první řadě sebe - pod vlivem pověsti, která tento film provázela, a opakovaném zhlédnutí traileru, který mě naplnil nadšením, jsem v sobě nechával zrát po řadu dní touhu tento film vidět, protože jsem chtěl v sobě na maximum vybudit svou natěšenost a divácké očekávání. Já jsem doslova prahnul po tom, aby VELKÁ NÁDHERA byla minimálně mým diváckým zážitkem tohoto podzimu, když už ne roku, ale mnohem spíše jsem si pravděpodobně vysnil, aby to byl můj nový oblíbený film číslo jedna, který mě odnese někam do vzletných výšin, kde umřu při filmovém orgasmu. Protože - ó ano, nikdy jsem se tím netajil - už dlouho chovám náklonnost k tomuto typu filmařiny, kterému se v lepších kruzích říká "ušlechtilá nuda" či "přeartované nic" (intelektuálně prostší diváci to potom prostě jenom prospí jako "nekonečnou nudu"). Ale já právě proto viním pouze a jedině Sorentina (není to jediný paradox, s nímž k tomuto filmu přistupuji, viz dále), že přivedl do kin film, který se tolik častuje odpornými klišé typu "vizuálně podmanivý" či "sžíravě kritický". Nic není více daleko od pravdy - osobně asi rozumím lidem, kterým se tento film líbí a kteří ho vynáší do nebes jako něco nového, velkého a krásného - ale nikdo mi nevymluví, že je to jen proto, že ho ve skutečnosti nepochopili. Osobně tento film shledávám jako ubohý, nepatřičný a umělecky nicotný. VELKÁ NÁDHERA je jako novodobé funkcionalistické vily, které u českých zbohatlíků nahradily předchozí éru podnikatelského baroka - je to jen efektní epigon, který si zručně vybírá z minulosti to osvědčené, aby s tím oslňoval i v současnosti. Že se tak děje strašné násilí je nabíledni, přesto je podobnost s Fellinim a Antonionim zmiňována dokonce jako Sorrentinova přednost - ach! Snad lze říci, že všechno pozitivní, co se o tomto filmu napsalo, by platilo, kdyby byl natočen o 50 let dříve. Takto je to jen nabubřelý a manýristický anachronismus. Nebo nejdelší reklama na Martini, která byla kdy natočena, chcete-li. Jep Gambardella v jedné scéně říká: "To nejdůležitější, co jsem zjistil po dovršení 65 let, bylo to, že už nemůžu plýtvat časem na věci, které nechci dělat." Myslím, že to dokonale vystihuje můj postoj k tomuto filmu, jen jsem se k němu propracoval o 36 let dříve - jsem příliš starý na to, abych chtěl znovu vidět tento film. VELKÁ NÁDHERA vás přiblíží o 141 minut k vaší smrti, aniž by vám za to dala víc než to Flaubertovo NIC, které Jep opakovaně zmiňuje. Dávám tři hvězdy, a to právě proto, že se mi film nesmírně líbil (to je ten druhý paradox, tak trochu v duchu Tertullianova výroku "Credo quia absurdum", ale to by bylo hodně na dlouho). Dlouho jsem nevycházel z kina tak vnitřně zklamaný filmem, který by se mi tolik líbil (sic!). UPDATE 19. 12. 2014 - Po druhém zhlédnutí zvyšuji původní hodnocení na maximum, film mi nově vyloženě sedl a velmi se mi líbil. Překvapeně jsem seznal, jak chytrý a zábavný film to je - velmi se mi líbí, jak si film třeba utahuje z moderní povrchnosti, vyprázdněnosti, moderního umění, pseudointelektuálů, apod. Současně je zde skládán mimořádně působivý hold krásám Říma - do tohoto města se po zhlédnutí VELKÉ NÁDHERY nejde nezamilovat. Och, jak mi najednou Praha přijde ve srovnání s Římem šedá, nezajímá, provinční, a... vyloženě antiestetická. Báječný film s nádherným soundtrackem, který už měsíce poslouchám pořád dokola, a ne a ne se omrzet. (18.11.2013) (méně) (více)