Režie:
Paolo SorrentinoKamera:
Luca BigazziHudba:
Lele MarchitelliHrají:
Toni Servillo, Sabrina Ferilli, Carlo Verdone, Carlo Buccirosso, Isabella Ferrari, Giorgio Pasotti, Franco Graziosi, Serena Grandi, Luca Marinelli (více)Obsahy(1)
Po obrazově i hudebně atraktivní road-movie Tady to musí být (2011) sahá Sorrentino po osvědčených prostředcích svého jedinečného filmového stylu a opět přináší vizuálně podmanivé komediální drama o hledání smyslu vlastní existence a smíření se s věčně plynoucím časem a stárnoucím tělem. Příběh stárnoucího spisovatele a novináře Jepa zasazuje Sorrentino do prostředí "třpytivé" vysoké smetánky podmanivého Říma a po vzoru filmových velikánů Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho podává kritiku současné společnosti, žijící v povrchnosti, přetvářce a zaslepenosti. Zoufalý Babylon zbohatlíků, politiků, zločinců, filmových hvězd, umělců, intelektuálů, ale i komplikovaných i nestálých vztahů ožívá v starověkých budovách a gigantických vilách Říma a sledujeme ho očima rozčarovaného Jepa, věčně se utápějícího v poháru gin tonicu a ve víru nekonečných party. A nad tím vším stojí Řím jako krásná, avšak mrtvá diva. (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (503)
Vstrebať všetky odkazy a myšlienky z tohto filmu na jednu šupu je snáď nemožné. Obsahovo hlavne abstraktný snímok je natočený opantávajúcou režisérskou zručnosťou. Plný kúzla, ktorá pramení z kombinácie kamery, strihu a hudby, rovnako správne načasovanej reflexie. Je pravda, že film je dlhý, ale atmosféra jednotlivých scén v tomto prípade vyžaduje pomalú plynulú stopáž, žiadne náhlenie. Prelínanie vážnejších zamyslení a výsmech talianskeho snobizmu zvládnutá bezchybne. Večierky, slepá bezstarostnosť a životný hedonizmus versus chudoba, bázeň a rešpekt pred duchovnými hodnotami bola pre mňa najsilnejšie podaná cez hudobné spracovanie, ktoré je samo o sebe klenotom filmu. V neposlednom rade zo zástupu figúrok a celebrít Toni Servillo zahral svoje to najlepšie čo som od neho mala možnosť vidieť. Skratkovito film artový, dlhý, s abstraktným presahom pre náročnejšie divácke očko. Treba správnu náladu, pokoj, rozvahu a veľa času na vzhliadnitie, uchopenie a vstrebanie. ()
Sžíravá kritika povrchní společnosti, konzumního způsobu života, neschopnosti naslouchat (druhým) resp. neukojitelné touze plkat za každou cenu, důležitosti kořínků resp. kořenů a (pozdní) hledání sebe sama, to vše zasazeno do pulzujícího Říma, kde den nekončí západem slunce, ale naopak začíná, alespoň tedy pro hlavního hrdinu Jepa Gambardellu a jeho přátele resp. noční parťáky. Pozor, nejde však o žádnou filmařskou prvoplánovou manýru sebestředného režiséra a už vůbec ne vyprázdněnou povrchní pózu.Vnímavě odpozorované, nekompromisní, zároveň však s nadhledem a potřebnou sebereflexí odvyprávěné, hravé, s velkým přehledem a citem zahrané, laciných gest prosté, v nejednom případě humorně glosující, umně střídající ironii, sarkasmus, cynismus s upřímností, (audio)vizuálně opojné a navracející se k samotné původní podstatě (myšlence), tj; velké plátno resp. návštěva kina (milou) povinností. La grande bellezza je snímek, který si sice musí prožít každý sám za sebe, ale zároveň zasluhuje (festivalovou) atmosféru podobně naladěných resp. smýšlejících vnímavých diváků, přičemž osobně bych se nezlobil, shlédnout jej z nočního osvětleného Piazza del Campidoglio promítaném na provizorně nainstalované velké plátno Palazzo Senatorio. Tím nechci nijak snižovat tu přátelskou atmosféru kina Aero, včetně útulného bárku, kde se snímek následně příjemně v hlavě dohrává a rozebírá. [Obavy z přepálené stopáže byly naprosto lichými. Nejsem si vědom jediné nadbytečné scény a naopak bych min další hodinu „Velké Nádhery“ přivítal. Pokud mě i (brzká) opakovaná projekce v tomto utvrdí, o čemž momentálně nepochybuji, soukromá filmová topka po delší odmlce dozná změn. V případě té režisérské resp. herecké, se tomu děje právě teď a pokud by byla k mání i ta kameramanská, dá se lehce odhadnout, kdo by okupoval první příčky. Tolik k samotnému technickému zpracování snímku]. 100% s dovětkem, podobnost s Felliniho Sladkým životem resp. 8+1/2 není náhodná, přesto “stejné a přece tak jiné”. Edit: po třetí (kino)projekci nemám výhrad. Ten film zraje. Po té naplánované čtvrté (v rámci holešovického adventu Bio Oko) si stejně jako Rob Roy dáme s filmem několikaletou pauzu. ()
Epizódky z života rímskej smotánky, ktoré sú samé o sebe filmárskym glamourom. Obrazový klienot, abstraktný nielen vizuálne, ale i obsahovo. Na jeden raz sa to vstrebať nedá, to množstvo myšlienok a reflexií vyžaduje opätovné zhliadnutia. A aj keby ste ich opätovne stále všetky nepobrali, zostanete atmosférou a eleganciou filmu omámený. Súhra kamery a strihu, nad ktorou zostáva rozum stáť. Sorrentino je mimozemšťan. Úvodná diskopárty Veľkej nádhery schováva celého Veľkého Gatsbyho do vačku. ()
Moje první setkání s režijní tvorbou Paola Sorrentina snad nemohlo dopadnout hůře. Jistě, bylo by zcela správné vinit v první řadě sebe - pod vlivem pověsti, která tento film provázela, a opakovaném zhlédnutí traileru, který mě naplnil nadšením, jsem v sobě nechával zrát po řadu dní touhu tento film vidět, protože jsem chtěl v sobě na maximum vybudit svou natěšenost a divácké očekávání. Já jsem doslova prahnul po tom, aby VELKÁ NÁDHERA byla minimálně mým diváckým zážitkem tohoto podzimu, když už ne roku, ale mnohem spíše jsem si pravděpodobně vysnil, aby to byl můj nový oblíbený film číslo jedna, který mě odnese někam do vzletných výšin, kde umřu při filmovém orgasmu. Protože - ó ano, nikdy jsem se tím netajil - už dlouho chovám náklonnost k tomuto typu filmařiny, kterému se v lepších kruzích říká "ušlechtilá nuda" či "přeartované nic" (intelektuálně prostší diváci to potom prostě jenom prospí jako "nekonečnou nudu"). Ale já právě proto viním pouze a jedině Sorentina (není to jediný paradox, s nímž k tomuto filmu přistupuji, viz dále), že přivedl do kin film, který se tolik častuje odpornými klišé typu "vizuálně podmanivý" či "sžíravě kritický". Nic není více daleko od pravdy - osobně asi rozumím lidem, kterým se tento film líbí a kteří ho vynáší do nebes jako něco nového, velkého a krásného - ale nikdo mi nevymluví, že je to jen proto, že ho ve skutečnosti nepochopili. Osobně tento film shledávám jako ubohý, nepatřičný a umělecky nicotný. VELKÁ NÁDHERA je jako novodobé funkcionalistické vily, které u českých zbohatlíků nahradily předchozí éru podnikatelského baroka - je to jen efektní epigon, který si zručně vybírá z minulosti to osvědčené, aby s tím oslňoval i v současnosti. Že se tak děje strašné násilí je nabíledni, přesto je podobnost s Fellinim a Antonionim zmiňována dokonce jako Sorrentinova přednost - ach! Snad lze říci, že všechno pozitivní, co se o tomto filmu napsalo, by platilo, kdyby byl natočen o 50 let dříve. Takto je to jen nabubřelý a manýristický anachronismus. Nebo nejdelší reklama na Martini, která byla kdy natočena, chcete-li. Jep Gambardella v jedné scéně říká: "To nejdůležitější, co jsem zjistil po dovršení 65 let, bylo to, že už nemůžu plýtvat časem na věci, které nechci dělat." Myslím, že to dokonale vystihuje můj postoj k tomuto filmu, jen jsem se k němu propracoval o 36 let dříve - jsem příliš starý na to, abych chtěl znovu vidět tento film. VELKÁ NÁDHERA vás přiblíží o 141 minut k vaší smrti, aniž by vám za to dala víc než to Flaubertovo NIC, které Jep opakovaně zmiňuje. Dávám tři hvězdy, a to právě proto, že se mi film nesmírně líbil (to je ten druhý paradox, tak trochu v duchu Tertullianova výroku "Credo quia absurdum", ale to by bylo hodně na dlouho). Dlouho jsem nevycházel z kina tak vnitřně zklamaný filmem, který by se mi tolik líbil (sic!). UPDATE 19. 12. 2014 - Po druhém zhlédnutí zvyšuji původní hodnocení na maximum, film mi nově vyloženě sedl a velmi se mi líbil. Překvapeně jsem seznal, jak chytrý a zábavný film to je - velmi se mi líbí, jak si film třeba utahuje z moderní povrchnosti, vyprázdněnosti, moderního umění, pseudointelektuálů, apod. Současně je zde skládán mimořádně působivý hold krásám Říma - do tohoto města se po zhlédnutí VELKÉ NÁDHERY nejde nezamilovat. Och, jak mi najednou Praha přijde ve srovnání s Římem šedá, nezajímá, provinční, a... vyloženě antiestetická. Báječný film s nádherným soundtrackem, který už měsíce poslouchám pořád dokola, a ne a ne se omrzet. () (méně) (více)
Bol som naozaj zvedavý na tento oscarový film, ktorého názov sa mi dosť plietol s taktiež nominovaným filmom - Najvyšší nabídka, ktorý ma milo prekvapil. Dráždila ma myšlienka, že v čom môže byť Veľká nádhera tak účinná , že dokázala vyfúknuť oscara takým tromfom ako Hon, alebo spomínaná Nejvyšší nabídka. Veľká nádhera má v prvom rade nádhernú a dokonalú formu. Príbeh staršieho a znudeného pána nie je to hlavné. Som si istý, že tento film zďaleka nie je pre každého a vo svojom okolí nepoznám nikoho, komu by som film odporučil. Napriek tomu ma zaujal a ja som tu kvalitu našiel. Možno i tú oscarovú. Každý záber vo filme pôsobí vznešene a všetko je tak technicky dokonalé, až vám musí napadnúť, že sa s týmto niekto skutočne vyhral. Každý detail i slovo z úst hercov mi pripadalo starostlivo pripravené. I na scény, ktoré film nikam neposúvajú, ako tanečné párty či diskotéky sa dá udivene pozerať. V zádumčivých scénach hrá božská hudba a najviac ma to chytilo v záverečnej scéne, kde sa po schodoch s posledných síl plazí ikona dobroty. Či už je oscar zaslúžený alebo nie, isté je, že film si užijú hlavne tí, ktorí to s filmom myslia vážne. 80%. ()
Galerie (40)
Zajímavosti (7)
- Film je venovaný pamiatke slávneho talianskeho hráča rugby a tiež novinára Giuseppe D'Avanza - dobrého priateľa režiséra Paola Sorrentina, ktorý zomrel počas produkcie filmu. (MikaelSVK)
- Okrem talianskej metropoly Rím sa filmovalo aj v Toskánsku. (MikaelSVK)
- Snímek získal v roce 2013 v Berlíně Evropskou filmovou cenu, tzv. "evropského Oscara", pro nejlepší film, nejlepší režii pro Paola Sorrentina, nejlepší mužský herecký výkon pro Toniho Servilla a nejlepší střih pro Cristiana Travaglioliho. (trojúhelník)
Reklama