Dvanáct křesel

Vraj jump cuts do filmu priniesol J.-L. Godard, ale po tejto archaickej projekcii to kľudne mohli byť naši kolegovia z Poľska a Čiech. Žarty bokom. Dvanáct křesel je obecne jedným zo slabších Burianových filmov, hoci (si dovolím tvrdiť) podáva jeden zo svojich kvalitnejších výkonov, ktorý sa opiera o jeho improvizačné schopnosti. Kostra a systém rozprávania ešte ťaží z grotesknej kinematografie a o námete o zdedenom majetku po nikdy nevidenej tete je už tak často odrozprávaným, že už nemal čím prekvapiť. Ale je to režisérska dvojica, ktorá nedokázala rafinovanejšie zúročiť potenciál ústrednej internacionálne zladenej dvojice v niečo zaujímavejšie, vtipnejšie, s nosným existenciálnejším podtextom o márnej situácií (ne)dosiahnutí onoho dedičstva. Tam sa mohli skutočne predviesť vo väčšom štýle. (02.12.2015)

Burianovská komedie na hranici klasické grotesky. Uběhaná, téměř akční, plná situačního humoru, který však utlačuje tradiční Burianovu slovní ekvilibristiku. Bylo to sice netradiční, stejně jako uvržení Buriana do polských reálií, bohužel to příliš nefungovalo. Stejně jako nefungovala dvojice Burian-Dymsza. Jsou nekompaktibilní a navíc ve snaze přizpůsobit se jeden druhému nakonec oba v kompromisech utopili svou osobitost. A když na to přijde tak nefungovala ani dvojice Frič-Waszyński. Jakoby se nemohli dohodnout co vlastně chtějí natočit a nemyslím, že ten dojem vyvolává neúplnost dochované kopie. Občas selhává i tempo a některé scény jsou očividně přetažené, i když kdo ví, třeba prvorepublikové publikum bavila pětiminutová scéna Burianova převalování na tvrdém "loži". (15.07.2012)

Unikátní kousek, který je zajímavý hned z několika důvodů. Jde vůbec o první filmové zpracování humoristického románu Ilfa a Petrova (zároveň šlo o jejich první společnou knihu) I když jde spíše o volnou inspiraci, přenesení do nového prostředí a přistřižení na míru filmových protagonistů se zdařilo. Vasta Burián zde dostal poprvé parťáka sobě rovného a poprvé vytrořil s někým komickou dvojici přopomínající Laurela a Hardyho. Vznikla ozvučná groteska s převládajícími prvky němých veseloher. Když odhlédneme od zhoršené technické kvality, nabízí Dvanáct křesel příjemné pobavení s pohledy předválečné (ještě nevybombardované) Varšavy. (01.11.2015)

Po letmém nahlédnutí na pár informací o autorech předlohy, Iljy Ilfa a Jevgenije Petrova, mi srdce lehce poskočilo radostí. Ranný Burianův film, že by si vzal za vzor dílo, které v sobě pod humornou slupkou skrývá nějakou závažnější a ne dvakrát příjemnou myšlenku (jak, mimo jiné, píše Šandík)? Jiný letmý pohled, sice ten na zdejší hodnocení, však zase usadil srdce na původní místo a ono už tam zůstalo. Ostatky předlohy na sebe vzaly podobu jednoduché taškařice vyprávějící o tom, čeho všeho je schopen člověk omámený vidinou bohatství. Ony skutky však mají, až na dvě vzácné a kvalitativně lepší scény, podobu pouhého rádobyvtipného pobíhání na místa, kde by se ono kýžené bohatství mělo nacházet. Tou první scénou je Burianovo opuštění fungující živnosti ve stylu: "Teď jsem bohatý a po mě potopa," tou druhou pak úplný závěr. Tyto scény však kvalitativně vyčnívají pouze v rámci zbytku filmu, v jiných snímcích by nejspíše i ony zapadly. Dovolím si nyní od uživatele Barta vypůjčit slovo "nesourodá", které zmiňuje v souvislosti s ústřední dvojicí a rozhodně se v tom nemýlí. Burianovo herectví dobře známe, věnujme se tedy Dymszovy. Nechci tvrdit, že jeho herecké schopnosti zaostávají míle za Burianem, tak je tomu myslím jen (anebo hlavně) v ozvučených scénách. V těch němých je znát, že Dymsza má zřejmě zkušenosti s groteskou. Je spíše mimem, než "zvukohercem", což, myslím si, čiší už ze zdejší galerie. Nesourodá však zřejmě nebyla jen dvojice herecká, ale i režisérská. Jedna její část nejspíš tlačila film k němé grotesce, druhá (a hádám, že to byl Frič) ke zvuku. Není divu, že film je potom takový bastard. No, a když už jsem se tak rozepsal, za zmínku mi stojí ještě scéna první, z poloautomatizované rychloholírny. Nepřipomíná nápadně Chaplinovu Moderní dobu? Mně tedy moc - ovšem i ona může sloužit za příklad destrukce původní myšlenky. V Moderní době lze vidět varování před odlištěním v přetechnizované společnosti, která je hnána pouze touhou po efektivitě, ve Dvanácti křeslech jde jen o takovou vycpávací legrácku. Silná *. (07.01.2009)

Pokud jde o Vlastu Buriana, musím (možná trochu s ostudou) napsat, že jsem o něm více četl (např. v různých hereckých pamětích) a taky zhledal o něm pár dokumentů, než viděl celé filmy s ním. Jeho osobnost v dějinách filmové tvorby i humoru jako takového je bezpochyby zajímavá, jen si většinou nenajdu tu správnou chuť na filmový humor starý 80 – 90 let nebo mi to prostě během sledování nesedne. Dvanáct křesel se mi líbilo! První minuty rozpačité, postupně se to krásně rozběhlo na zábavnou komedii. Film byl primárně určen pro polské publikum a vidět i naprosto odlišné vyznění filmu včetně Burianovy pozice v něm. Zatímco většina českých (i německých) filmů s Burianem se zakladala především na jeho výstupech (a nějaký ten Plachta nebo Marvan ve dvojici pouze přihrával), zde je Burian pro polský film zahraničním hostem a vystupuje vedle rovnocenného polského kolegy. Zcela odlišně laděný humor a odlišné konání postav se stejným cílem se potkává v řadě komických situací, vycházejících ze žánru němých filmových grotesek. Podívaná o honbě za ztracenou částí dědictví je to skutečně vtipná a zajímavá, včetně "exotické" scénky z polského přístavu při moři. (70%) (30.04.2018)