foto

Vlasta Burian

  • nar. 9.4.1891
    Liberec, Čechy, Rakousko-Uhersko
  • zem. 31.1.1962 (70 let)
    Praha, Československo
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie


Narození a první léta:

Vlasta Burian, vlastním jménem Josef Vlastimil Burian, se narodil 9. dubna 1891 v Liberci. Narodil se libereckému krejčímu, vlastenci a ochotníkovi Antonínu Burianovi a jeho, o pět let starší, manželce Marii Burianové. Ta měla z předchozího manželství dceru Žofii Pickovou. V Liberci prožil mladý Vlasta prvních deset let svého života. 5. května 1901 se jeho rodina přestěhovala do Prahy na Žižkov. Protože jeho vlastenecký otec neměl v Liberci, kde byla většina obyvatel německá, moc příležitostí k vlasteneckým aktivitám. V Praze byl Burianův otec úředník vybírající potravinové daně a malého Vlastíka vodil pravidelně do Národního divadla na opery.

V Praze se Vlasta později vyučil obchodním příručím na obchodní škole. Jako syn krejčího se od dětství setkával s lidmi, kteří měli zájem o divadlo a měl možnost slýchat příběhy z tohoto prostředí. Sám jako dítě zpíval na kůru a měl rád operu. Mladý Vlasta Burian měl také velikou zálibu ve sportu. Vynikal zejména ve fotbale (byl brankářem ligového klubu A. C. Sparta), ale také v cyklistice a rád hrál tenis. Časem však většina sportovních aktivit ustoupila divadlu. Své bavičské nadání zpočátku uplatňoval převážně na večírcích svých přátel. Jeho nadání mu však postupně otevřelo cestu i k veřejnému vystupování (v němž mu otec nejdřív bránil, ale když viděl syna na jednom představení v hospodě, usoudil, že je výborný komik a už mu v umělecké činnosti nebránil).

Divadelní začátky v kabaretech:

Burian nejprve začal vystupovat ve vedlejších rolích velkých divadel Na Vinohradech a ve Švandově divadle Na doporučení Karla Hašlera, který si povšiml jeho osobnosti, začal působit v různých kabaretech (Rokoko, Červená sedma, Bum, Revoluční scéna, U Deutschů, Montmartr), v nichž se pak již před válkou stal miláčkem místního publika. Pravidelně na jevišti soupeřil se stejně populárním hercem Ferencem Futuristou. Když vypukla 1. světová válka, snažil se jí vyhnout. Po sběhnutí putoval s přítelem a klavíristou Daliborem Ptákem, který ho v jeho kabaretních výstupech doprovázel na piano, po českém venkově. Byl však chycen a uvězněn. Po amnestii si konec války odbyl ve vojenské kapele a opět příležitostně vystupoval v pražských kabaretech. Po válce převzal komické role v několika seriózních divadlech (Národní divadlo, Vinohradské divadlo a další). Nejčastěji však stále hrál v kabaretech.

Ve svém divadle:

Několik představení denně na různých místech však nestíhal, proto se divadelní ředitelé dohodli, že už ho nikdo nezaměstná. Posléze, když už se stal slavnějším, si založil vlastní divadlo – Divadlo Vlasty Buriana (DVB; dnes Divadlo Komedie), které mělo první představení 1. září 1925 v Adrii. Od 17. srpna 1928 se DVB přestěhovalo do Švandova divadla na Smíchově (v Adrii začalo působit Osvobozené divadlo V + W). A 19. prosince roku 1930 DVB přešlo do nově vybudovaného paláce Báňské a hutní společnosti v Lazarské ulici. Zde bylo Burianovo divadlo až do května 1945 (nehrálo se v něm už od 1. září 1944, kdy Josef Goebbels nechal uzavřít všechna divadla v Říši) kdy bylo znárodněno a přejmenováno na Divadlo kolektivní tvorby. Burian v paláci Báňské a hutní společnosti vybudoval nejen prosperující divadlo ale taktéž dílny, foyer, ateliér, módní salón a dokonce vlastní kino „Vlasta“ (též „Cinema“, v kině se promítaly Burianovy starší i novější filmy, pak také němé i zvukové grotesky, kreslené filmy apod.). V jeho divadle prošlo mnoho skvělých herců (např. Jaroslav Marvan, Čeněk Šlégl a další).

Ve filmu:

Vlasta Burian také točil filmy. V letech 1923 – 1956 účinkoval ve 4 němých a 36 zvukových filmech, většinou to byly komedie. Jeho prvním filmem byla dnes nedochovaná komedie TU TEN KÁMEN (1923). Po dalších třech němých filmech (FALEŠNÁ KOČIČKA, LÁSKY KAČENKY STRNADOVÉ, MILENKY STARÉHO KRIMINÁLNÍKA) jej pro zvukový film objevil režisér Karel Lamač. Natočil s ním komedii C. A K. POLNÍ MARŠÁLEK (setník v. v. František Procházka). Ta odstartovala Burianovu hvězdnou kariéru. Lamač s Burianem natočil ještě komedie ON A JEHO SESTRA (pošťák Jarda Brabec), TO NEZNÁTE HADIMRŠKU (revident Popelec Hadimrška), LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE (dvojrole Františka Lelíčka a portorického krále Fernanda XXIII.), FUNEBRÁK (Vendelín Pleticha), NEZLOBTE DĚDEČKA (Eman Pípa), DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ (Jan Ducháček), U POKLADNY STÁL (Kryštof Rozruch)...

Dalším Burianovým „dvorním“ režisérem se stal Martin Frič: ANTON ŠPELEC, OSTROSTŘELEC (truhlář Antonín Špelec), POBOČNÍK JEHO VÝSOSTI (rytmistr Alois Patera), HRDINA JEDNÉ NOCI (krejčí Florián Svíčička), TŘI VEJCE DO SKLA (trojrole detektiva Vincence Babočky, dobrodruha Leona Webera a ruského knížete Nariškina), KATAKOMBY (oficiál Borman) a KDYŽ BURIAN PRÁŠIL (baron Archibald Prášil).

Burian točil i s jinými předními českými režiséry: s Miroslavem Cikánem (HRDINNÝ KAPITÁN KORKORÁN, PROVDÁM SVOU ŽENU), s Vladimírem Slavínským (RYBA NA SUCHU, ZLATÉ DNO), s Janem Svitákem (PŘEDNOSTA STANICE). Nebo společně s Čeňkem Šléglem a Ladislavem Bromem Burian režíroval komedii ULICE ZPÍVÁ, kde ztvárnil netypickou postavu bývalého klauna Emila Berušky.

K pěti svým filmů natočil německé verze (které byly s úspěchem promítány v německy mluvících zemích) a jeden jeho film vznikl v česko – polské koprodukci (DVANÁCT KŘESEL). Pro Baťovy závody roku 1935 natočil krátkou reklamu ČTYŘI MUŽI NA SILNICI (SLEČNU NEPOČÍTAJE). Mezi filmy, v nichž převážně míval spíše nenáročné komediální role, se vymyká role rytmistra Kyllijána v dramatu U SNĚDENÉHO KRÁMU (podle románu Ignáta Hermanna) a role falešného revizora Ivana Alexandroviče Chlestakova v komedii REVIZOR (podle N. V. Gogola). Oba filmy režíroval Martin Frič. V těchto filmech se úspěšně uplatnil jako charakterní herec. Za film U SNĚDENÉHO KRÁMU obdržel od Českého filmového zpravodaje Bílou stuhu. V roce 1942 získal za své herectví Státní cenu u příležitosti narozenin prezidenta Emila Háchy.

Ve filmových ateliérech byl ve svém živlu, neuznával autoritu režiséra, sám si říkal po každém záběru „stop“ a libovolně si improvizoval. Jediný kdo Buriana dokázal trochu zkrotil byl přítel a režisér Martin Frič. Zajímavé také je, že za každou roli dostával honorář přesahující sto tisíc korun, zatímco velké filmové dámské hvězdy (Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová či Věra Ferbasová) dostávaly za roli pouze deset tisíc.

Některé Burianovy filmy přímo vycházely z jeho divadelních představení. Mnoha filmům bylo kritikou vytýkáno, že jde o filmy jednoho muže, kde ostatní herci jsou jen stíny, které Burianovi nemohou konkurovat (např. DUCHÁČEK TO ZAŘÍDÍ).

Charakteristika Burianova herectví:

Burianovo herectví stálo na improvizaci, černém i laskavém humoru a satiře. Dokázal ztvárnit nejrůznější role všemožných zaměstnání a charakterů. Burian byl vynikající komik, lidový svou uměleckou i lidskou mentalitou, svým bezprostředním, spontánně nekomplikovaným humorem i mimořádným darem okamžitě parodovat všechno patetické, vznešené, „aristokratické“ i snobské. Jeho pohled na svět byl blízký plebejskému pohledu nejširších lidových vrstev. Burianovy taneční, akrobaticko – klaunské pohybové schopnosti a tvrdým tréninkem získané dovednosti i neobyčejné hlasové rozpětí tvořily základ jeho klaunských čísel. Živé, dynamické až nespoutané herectví hraničí s neustálou improvizací.

Burian chápal hereckou postavu jako montáž proměn, etud a čísel. Nerespektoval text daný autorem a svým improvizačním uměním vytvářel na jevišti každý večer dílo zcela nové, neopakovatelné a neustále překvapoval i své kolegy. Společnost udivoval taktéž svou imitační schopností, dokázal imitovat ptáky, zvířata, hudební nástroje, gramofon i větrák. Jaroslav Marvan jednou vzpomínal, že dokázal imitovat zvířata a zvuky tak, že by mu mohl závidět i „strýček Jedlička“.

Popularita:

Burian byl velmi populární, jeho tvář a jméno byly často využívány reklamou. Obchodníci po něm pojmenovali i bombóny s názvem „Burianky“. Také nově vyšlechtěná růže – „Růže Vlasty Buriana“ po něm nesla jméno. Kamkoli přijel budil rozruch – byl oblíbený a slavný. Miloval rychlá auta, armádu a uniformy. Uniformy pak také na veřejnosti sám nosil. Byl taktéž příslušníkem Československé armády. Dokonce si za první republiky vyběhal a uplatil hodnost nadporučíka a podle vzpomínek pamětníků též uvažoval o prezidentské kandidatuře. V době své slávy měl pronajatý zámeček, kam o víkendech jezdil lovit. On sám však bydlel v přilehlém domě správce. Nedaleko Prahy měl statek, kde choval krávy. Každou měl pojmenovanou podle postav ze slavných oper (Carmen, Libuše, Mařenka,...). Jména byla napsána na cedulích, které měly krávy připevněné nad hlavou. Svým bohatstvím se rád chlubil na veřejnosti, což vyvolávalo velkou závist, která byla jednou z příčin jeho poválečného pádu.

V soukromí:

Z poměru s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou (1892 – 1944) měl za svobodna dceru Emilku Burianovou (8. duben 1912 – 25. květen 1996). Roku 1919 se oženil s Ninou Červenkovou – Burianovou (1893 – 10. duben 1962). Ta mu byla největší oporou v těch nejtěžších dobách, měla ho velmi ráda a byla jeho největší obdivovatelkou. Musela být na každém Burianově představení. Když se zpozdila, Vlasta nechal pozdržet představení, dokud Nina nebyla ve své lóži. Nebo když byla Nina nemocná, nechal Burian zavést mikrofon na jeviště a Nina poté jeho výkon poslouchala telefonem. V roce 1944 se Burianově dceři narodil syn ing. Vlastimil Kristl.

Společnost Buriana znala jako zábavného společníka. V soukromí byl však melancholický, náladový a měl deprese – trpěl maniodepresivními stavy. I proto se často uzavíral ve své vile v Dejvicích, kterou měl elegantně a luxusně zařízenou. Každodenně sportoval, proto měl ve své vile velikou tělocvičnu a u vily postaven bazén a tenisový kurt. Vždy ráno se projížděl na kole a pořádal přátelské tenisové zápasy i mimo Prahu. Byl také velkým mecenášem sportovců, jak profesionálních (sponzoroval také národní cyklistické mužstvo), tak amatérských. Dnes už téměř neznámá je vzpomínka jedné pamětnice, která viděla Buriana, jak hází nezaměstnaným dělníkům, kteří hráli fotbal se starým roztrhaným míčem, nový míč, aby mohli lépe sportovat.

Zlom a dočasné přerušení kariéry:

V roce 1944 došlo v jeho životě a v popularitě k prudkému zlomu. Nejdříve jeho divadlo zavřeli Němci. po válce byl zatčen Čechy. nejdříve byl zavřen do společné cely s esesáky a kriminálníky, kde byl velmi ponižován. Poté byl na intervenci Jana Masaryka propuštěn, vyšetřován na svobodě, nakonec jej soud osvobodil. Po negativnímu ohlasu v tisku byl opět uvězněn a na základě vykonstruovaných obvinění odsouzen za kolaboraci s německými okupanty na několik měsíců k těžkému žaláři a pokutě půl milionu korun. Základem odsouzení byly tyto body:

1. Že v jednom rozhlasovém skeči zesměšňoval exilovou vládu v Londýně, konkrétně Jana Masaryka. Obhajoba: K tomu byl donucen nacisty. A svědci, kteří skeč v rozhlase slyšeli, se divili, že Burian nebyl Němci za toto vystoupení nařčen ze sabotáže, protože prý strašnější výkon neslyšeli. A dalším vystoupením se vyhýbal předstíráním různých nemocí.

2. Prý ve své vile hostil německé okupanty včetně K. H. Franka. Obhajoba: Ve skutečnosti byly u Buriana ve vile Němci jen jednou a to, když na udání sousedů hledali na zahradě údajně zakopané zbraně. A s K. H. Frankem se viděl Burian pouze jednou a to na jedné recepci

3. Také, že uplatil magistrátní úředníky, aby získal městský pozemek k rozšíření tenisového kurtu a když za Protektorátu byl benzín na příděl, získal ho nepoctivým způsobem, i to, že jako jeden z mála mohl vůbec s autem jezdit. Obhajoba: S autem jezdil na fingované smlouvy s Lucernafilmem a ne z dovolení Němců.

4. Využitím německé protekce mohl vystoupit v Národním divadle jako principál ve Smetanově Prodané nevěstě. Obhajoba: Žádost, aby mohl pohostinsky vystupovat, si však Burian v divadle podal sám, aby demonstroval své upřímné „češství“ a vedení ho ochotně, bez nátlaku kladně vyřídilo. U soudu se také obhajoval, že schválně nepřijal role v německých filmech v dobách okupace.

5. Zdravil nacistickým pozdravem (zdviženou pravicí). Obhajoba: Zde Burian vypověděl, že takto nezdravil a pokud vůbec zdravil na jevišti se zdviženou pravicí, že to byla ruka se zaťatou pěstí, nebo že tento úkon doprovázel se slovy: „Takhle vysoko skáče můj pes, když přijdu domů“, což mělo veliký ohlas u diváků doprovázený salvami smíchu. Podle pamětníků dokonce vystoupil za okupace na jevišti s bičem a na něm bylo připevněno velké tiskací C. Když se ho poté ptali co to znamená, tak odpověděl: „To je bič na něm cé“. Což za protektorátu mohl hrozit trest vězení nebo dokonce smrti...

Po propuštění už divadlo nesměl obnovit, byl mu zabaven prakticky veškerý majetek (také vila) a následujících pět let nesměl vystupovat. A měl velmi podlomené zdraví. V jeho vile byla zřízena školka. Traduje se, že když šel Burian navštívit děti, které pobývaly v jeho bývalé vile, nepřišel nikdy s prázdnou. Ze začátku musel pracovat tvrdou manuální prací, byl vážným v severočeských dolech, pak jako poslíček pracoval na horských chatách, kde jezdil s autem pro rekreanty ROH a v kuchyni pak škrábal brambory. Zde už začal ilegálně vystupovat.

Smutný návrat a konec:

Burian se za těch pět let, kdy nesměl hrát, změnil: byl skromnější, ze sportovce s výbornou fyzickou kondicí se stal stařík – zestárl tak o deset let. Vězení a pronásledování mu podkopalo zdraví. Teprve v roce 1950 mu byl herecký distanc zrušen, po zkušebním představení v Městském divadle v Kladně Burian začal hrát v divadle v Karlíně, na přímluvu Jiřího Frejky a Jana Wericha. Od svého vyhození v roce 1953 začal vystupovat na různých estrádách, které mu úplně podkopaly zdraví – měl problémy se žílami a velmi mu otékaly nohy, proto nemohl chodit a musel při představení sedět, ale přesto bavil desítky lidí.

Tehdy mu bylo také povoleno natáčet filmy. První rolí byl záškodnický kostelník Kodýtek ve filmu režiséru Oldřicha Lipského a Jana Strejčka SLEPICE A KOSTELNÍK. Pak přišly tři role, ve kterých se ještě místy přiblížil svým dřívějším výkonům: poštmistr Plíšek v komedii NEJLEPŠÍ ČLOVĚK Václava Wassermana, rádce Atakdále v pohádce BYL JEDNOU JEDEN KRÁL... Bořivoje Zemana (svým hlasem účinkoval ještě spolu s Janem Werichem v animovaném filmu DVA MRAZÍCI Jiřího Trnky) a Silvestr Čáp v komedii MUŽ V POVĚTŘÍ Miroslava Cikána. Poslední rolí byl účetní Dušek v satirickém filmu ZAOSTŘIT, PROSÍM! režiséra Martina Friče.

Jeho humor i komika byly ještě stále na dobré úrovni, ale už ztratily podstatnou část oné výbušnosti a osobitosti, které jim dřív dodávaly světovou úroveň, což neváhal přiznat i Burian sám. Známá je jeho smutná poznámka určená fanouškovi, který chtěl, aby se mu podepsal na fotografii jako „Vlasta Burian, Král komiků“: „Král? Kdepak král! Teď už jenom králíček...“ Aby se uživil, musel hrát, i když byl nemocný. Poslední představení svého života odehrál s těžkým zápalem plic. Nakonec umřel na plicní embolii. Doma, v blízkosti své věrné družky Niny Burianové. Zemřel 31. ledna 1962 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti jedna let. Nina pak zemřela o devět týdnů později, podle pamětníků na manželově hrobě...

Burianova „renesance“ a rehabilitace po letech:

Už po roce byl o Burianovi natočen střihový dokument KRÁL KOMIKŮ (o Burianovi byly natočeny celkem čtyři střihové filmy – KOLOTOČ HUMORU, VLASTA BURIAN, PORTRÉT KRÁLE KOMIKŮ). Začala reedice jeho gramofonových desek. V roce 1994 byl soudně rehabilitován poté, co divadelní historik Vladimír Just prosadil znovuprojednání jeho případu. 8. listopadu 1998 byla na Burianově vile v Dejvicích odhalena pamětní deska. U Divadla Komedie (dříve Divadlo Vlasty Buriana) byla po Burianovi pojmenována pasáž a ve foyeru odhalena busta (25. listopadu 1998). V roce 2000 došlo k odhalení pamětní desky na stadionu pražské A. C. Sparty, kde Burian několik let profesionálně chytal v bráně. A v říjnu v roce 2000 byla ve Voskovém muzeu odhalena jeho vosková figurína v převleku C. a k. polního maršálka. Od tohoto roku se také pravidelně pořádá Dostih Vlasty Buriana.

Dne 8. února 2002 byly ostatky Vlasty Buriana a jeho ženy Niny přeneseny z Vinohradského hřbitova do nového hrobu na Vyšehradě. V anketě České televize o „Komika století“ se umístil na 1. místě. A v anketě „Největší Čech“ se umístil na 31. místě. Na jeho počest je každoročně udělována Cena Vlasty Buriana, která se uděluje nejlepším brankářům Gambrinus ligy. O Burianově popularitě svědčí i to, že jsou stále jeho filmy reprizovány v televizích a také, že vycházejí na VHS kazetách a DVD nosičích...

Jaroslav "krib" Lopour

Herecká filmografie

1958 Čertův mlýn (TV film)
1956 Herecké anekdoty (TV film)
Zaostřit, prosím!
1955 Muž v povětří
1954 Byl jednou jeden král...
Dva mrazíci
Nejlepší člověk
1950 Slepice a kostelník
1942 Ryba na suchu
Zlaté dno
1941 Provdám svou ženu
Přednosta stanice
1940 Baron Prášil
Katakomby
1939 Ulice zpívá
U pokladny stál...
1938 Ducháček to zařídí
1937 Tři vejce do skla
1935 Hrdina jedné noci
Hrdina jedné noci (německá verze)
Nová píseň
Tři muži na silnici (slečnu nepočítaje)
1934 Hrdinný kapitán Korkorán
Nezlobte dědečka
1933 Dvanáct křesel
Pobočník Jeho Výsosti
Pobočník Jeho Výsosti (německá verze)
Revizor
U snědeného krámu
1932 Anton Špelec, ostrostřelec
Funebrák
Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa
1931 On a jeho sestra
On a jeho sestra (německá verze)
To neznáte Hadimršku
To neznáte Hadimršku (německá verze)
1930 C. a k. polní maršálek
C. a k. polní maršálek (německá verze)
1927 Milenky starého kriminálníka
1926 Falešná kočička aneb Když si žena umíní
Lásky Kačenky Strnadové
1923 Tu ten kámen

Dokumentární

2016 Věčná Slavia - a.z.
2014 Filmy pod taktovkou FOK - a.z.
Naše krev je Sparta (TV film) - a.z.
2010 Vlasta Burian, jak ho neznáte
2007 Sesazený král (TV film)
1987 Portrét krále komiků
1978 Magistři smíchu - a.z.
1963 Král komiků
1958 Vlasta Burian
1953 Kolotoč humoru
1941 II. Filmové žně
1914 Fotbalový turnaj o Stříbrný pohár

TV pořady

2014 Baťa v kostce (TV pořad) - a.z.
1995 Úsměvy českého filmu (TV pořad)

Režijní filmografie

Fanoušci tvůrce

<< 1-20 >>
všichni fanoušci
(2 066)
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace