Je to jen vítr

Môžete ma ukameňovať ale aj tak budem tvrdiť, že Maďarský tvorcovia od roku 1990 strčia Slovenských aj Českých režisérov spolu do toho najmenšieho zadného vrecka.Keď sa s nimi porovnáme, mali by sme sa od hanby prepadnúť. Nová vlna Maďarských filmov na čele s kultovým režisérom menom Béla Tarr ma ešte ani raz nesklamala. Takáto, dajme tomu, nezávislá umelecká škola ma neskutočne baví. Lepší od nich sú už hádam iba Dáni a Francúzi, čo je taká kvázi kolíska a Mekka umeleckých filmov. Benedek Fliegauf , neskutočne nadaný režisér a scenárista ovenčený nejednou cenou ma ani v tomto prípade nesklamal, keďže som od neho naposledy videl film DEALER (2004), ktorý považujem za najlepší film o drogách v dejinách kinematografie (Sorry Strach a hnus v Las Vegas a Trainspotting ale ani vy sa nechytáte), mal som od tohoto veľmi vysoké očakávania, a tie sa veru takmer do bodky naplnili. Snímka zachytáva konfliktné obdobie v Maďarsku kedy sa v rómskych osadách začali znenazdajky vraždiť nevinný ľudia, partia anonymných skinheadov prepadávala domy a rituálne vraždila cigáňov, deti, ženy, všetkých, bez ľútosti, sám si na toto obdobie pamätám. Režisér zaznamenáva kontroverzne ale hlavne autenticky tieto momenty z pohľadu chudobnej rómskej rodiny. Bez prikrášlenia je vidieť, že žijú v podmienkach v akých žijú ale stále ide o relatívne slušnú rodinu kde sa mama dvoch detí snaží pre svoje ratolesti urobiť skutočné maximum. Dcéra je mladučé dievča ktoré sa v škole snaží čo najviac ale okolie jej bráni nejako intenzívnejšie sa presadiť a rozvinúť svoj talent na kreslenie. Ešte mladší syn je klasický vzor lajdáka ktorý nechodí do školy iba sa pofľakuje po vonku, kradne a tak ďalej. Rodina prechádza náročným obdobím. Ich otec pracuje v Kanade a oni iba čakajú na letenky, už zopár dlhých mesiacov, aby začali svoj nový a lepší život. Na snímke sa mi najviac páči to, že je to zachytené tak neskutočne autenticky. Sám pochádzam z podobného prostredia a poznám aj takých ľudí, takže presne viem o čo sa konkrétne jedná. Po pozretí som sa dočítal, že režisér na zachytenie autentickosti isté obdobie žil z Rómami a dva roky zbieral materiál na film. Postavy, ktoré stvárnili cigáňov neboli vyštudovaní herci ale skutočný,pravý Rómovia, jednoducho ide o poctivú a nefalšovanú filmárčinu. Je to z toho cítiť. Jediné čo sa mi až tak nepáčilo bolo to, že snímka má skutočne pomalé tempo čo bolo v jeho filme DEALER famózne, tak tuto mi to až tak nesedelo ale ináč úchvatný film. (23.02.2016)

V letech 2008 až 2009 podnikla rasistická bojůvka v Maďarsku sérii brutálních útoků proti místním Romům. Pomocí Molotovových koktejlů zapalovali domy na okrajích osad a po prchajících stříkali brokovnicemi. Vedle řady zraněných zůstalo po jejich řádění i šest mrtvých včetně čtyřletého chlapce. Událost byla šokující dokonce i v poměrech střední Evropy nasáklé rasismem i ledasčím jiným. Sdělení, které mohl přinést film natočený na motivy této události, by mělo obrovský potenciál a mohlo veřejnost probudit z letargie. Benedek Fliegauf ale tohle hořké společenské téma uchopil po svém a v pomalém tempu natočil kvazidokument o jednom všechním dni členů romské rodiny. Natočil ho způsobem, který ocení harcovníci po uměleckých festivalech, ale který svou formou spolehlivě odradí běžné diváky. Ti budou mít pocit, že sledují odfláknutý snímek s mizernou kamerou a špatným nasvícením natočený nezúčastněným způsobem a bez výrazného hrdiny. Zkrátka dokument, který nudí a emoce vyvolává jen výjimečně. Troufám si tvrdit, že v celém filmu jsou jen dvě scény, které mají potenciál oslovit širší publikum. Vedle závěrečného masakru je to cynický dialog dvou policistů na místě činu, na kterém režisér ilustruje vztah bezpečnostních složek k "cigánské otázce". Marigold se mýlí, když se vyjadřuje o snímku jako o nejzásadnějším filmu o rasismu, který kdy vznikl. To z něj jen hovoří sebestřednost intelektuálního prostředí klubového diváka uzavřeného ve své kulturní bublině. Zásadní je film, který vyvolá veřejnou debatu, zasáhne významnou část společnosti a pohne společenským míněním. Tento snímek patří mezi ty, které oslovují diváky, co už dávno vědí, a přesvědčuje ty, co už přesvědčovat nepotřebují. Patří přesně k tomu typu děl, které se promítají kolem půlnoci na kanálu Art. Za sebe říkám, že jde o můj první film od Fliegaufa a zároveň i poslední. Rozumět si evidentně nebudeme. Celkový dojem: 25 %. (28.08.2017)

Na film Je to jen vítr jsem se moc těšila, ale nakonec musím se smutkem konstatovat, že to bylo zatím moje největší zklamání roku. Možná je to tím, že Fliegaufův filmový rukopis je mi zcela neznámý, ale nic to nemění na mém silně ambivalentním dojmu z filmu, kde se v kostře sice snažili držet skutečných faktů, ale jeho předložení mně bylo silně proti mysli. Zcela souhlasím s komentářem uživatele L-V. (31.10.2013)

Suchá, vyprázdnená neutrálna sonda doprostred démonizovaného etnika s citom pre odosobnený zmáhavo-sugestívny hyperrealizmus a toľko potrebný objektivisticky nezaujatý uhol pohľadu. V časovom ohraničení jedného dňa ponára sa Fliegauf so zrnitou ručnou kamerou do atmosféry strachu a neistoty. Divák je vohnaný do ohrádky zdanlivého bezpečia a monotónne plynúceho pokojného toku času až do chvíle, než si uvedomí, že len čaká na porážku. ////////// Fyzicky bolestivý pľuvanec ako esencia odkazu nacizmu a súčasného extrémizmu, ktorý sa neskrýva za prikrášlené rečičky a vypaľuje paralyzujúci poznatok o skutočnosti hlboko do mozgu. I keď sa takmer celý dej dá zhrnúť do frázy "ticho pred búrkou", pri sledovaní vás to pod tlakom jeho surovej nespracovanosti a doliehajúcej neštylizovanej autenticity ani nenapadne. ////////// Monochromatický temporytmus sa ku koncu dňa mení s presunom kamery z všedne "prenasledujúcej" na hororovo "pozorovaciu" (divák tuší, že postavy už v tomto momente ktosi sleduje). Zatlačenie zvukovej zložky do úzadia v závere absolutizuje zvrchovanú desivú trýznivosť momentu. ////////// Prekvapivo veľa slov vo filme, ktorý veľa vraví už mizanscénou a mimikou postáv, rozhodne však nie na úkor filmu samotného. 90% (13.12.2014)

Fliegaufův snímek je bezesporu originální počin, přesto je nutné být opatrný a nevkládat do něj něco, co v něm není. Něco se rozpíná v divákově duševním prostoru mezi obavami, přáními, úžkostmi, přesvědčeními. Svěžím větrem bychom mohli nazvat formální stránku snímku, kde je atmosféra tím hlavním tahounem a Fliegauf moc dobře ví, jak si diváka podmanit. Repetitivní a všedně ušmudlaný svět nabízí lehce divákovi pomocnou ruku k identifikaci nebo alespoň k sympatiím s hlavními představiteli. Problém je, že děj až moc ustupuje atmosféře bokem do stínu. Tma a stín je tu všeobecně dominantím prvkem a nepamatuji si, kdy naposled jsem tolik času zíral do tmavého plátna. Fliegaufovo poselství není nikterak komplikované a sledovat jeho myšlenkové pochody v oparu vycizelovaných obrazů má své kouzlo. Bohužel díky téměř naprosté absenci děje (který se v nejlepším případě ukáže v posledních 5 minutách, ale i tak tu zůstává více otázek jak odpovědí) je po většinu času Je to jen vítr nuda k uzoufání. (13.11.2014)