P.K.

„Pákistán... jaký Pákistán?“ – „Mami... je jenom jeden Pákistán.“ Střelené, zábavné, absurdní, naivní, odzbrojující…prostě indické. Odpovídá tomu i žánrová nabídka, film se pohybuje od komedie přes drama až po romantiku, zápletka má sci-fi základ a zároveň v něm lze vysledovat dominantnější postavení hudby, díky čemuž snímek místy přechází až do muzikálu (několik čísel společně s taneční choreografií-kupříkladu chlápci v turbanech). Už úvodní „zpívaná“ romantika mě pobavila a film byl úsměvný po většinu svého času, někdy více, jindy méně (jednodušší, křečovitý humor). Přesto těch vtipných (jakkoliv předvídatelných) scén více méně převažuje, ať už jde o prohledávání v porodnici, oznámení úmrtí čerstvé nevěstě, návštěva vězení, obírání slepce („Něco jsem sehnal v tančících autech a něco od gentlemana, který je nabízí celé dny na mostě. Dal mi víc, než jsem potřeboval“.) a řadu dalších. A samozřejmě celé to zastřešuje představitel mimozemšťana, což je neuvěřitelný zjev a pohled na něj se jen tak neomrzí (zvláště asi dámské části publika, člověku se snad ani nechce věřit, že tohle už bude brzy padesátník!). Překvapilo však postupně neustálé řešení náboženství, to mě moc nebavilo, i když je fakt, že to pohybování na hraně se tvůrcům docela dařilo. Zklamal mě ale výbuch, typický zabiják pohodové atmosféry, a pak trochu i natahovaný a nepříliš vtipný závěr (snahu ukončit příběh za každou cenu komicky sice chápu, ale v té načaté dojemné rovině se film držel vcelku dobře, takže mi to přišlo jako zbytečnost). Tak či tak převažují kladné dojmy a já posílám Opilému slušné 4*. „Někdo říká, že zvířata nepáchají sebevraždy. Tohle je Nikku, pes doktora Sweetie Singha z Ramesh Nagar v Dillí. Za poslední měsíc se pokusil o sebevraždu třikrát. Zkusil skočit ze střechy, snědl prášky na spaní a skočil do ohniště. Proč tohle dělá? Je nějak psychicky nemocný?“ (02.02.2015)

Chytrý a vtipný scénář si střílí z náboženství, vlastně spíš pověrčivosti a chamtivosti, které náboženství často provázejí. Aamir Khan v roli mimozemšťana na můj vkus moc poulí oči a chová se jako autista, ale za ty plachťáky, na kterých by domů na vzdálenou hvězdu mohl doletět snad i bez vesmírné lodi, mu odpouštím. (04.10.2016)

Peekay trošku trpí kvůli své první části. Vzbuzuje dojem primitivní, přehrávané komedie, která bude stavět na šíleném kolotoči různě se variujících žertů. Vzhledem k zemi původu překvapí silný výsměch na účet všemožných náboženských institucí, ba přímo zesměšňování věřících. Postupem času však začíná být zřejmé, že prosťáček v hlavní roli není jen atrakcí, ale (zjednodušujícím) prostředkem a humor začíná působit kultivovaněji a o poznání trpčeji. (28.02.2015)

Tak za prvé, P.K. není žádná fantasy (a bohužel je to takto chybně označené i na IMDB), ale sci-fi. Za druhé, ten film ryje do zkorumpovaných náboženství, ale rozhodně ne do věřících lidí. Tak jsem se konečně odhodlal podívat na nějaký pořádný indický film (doposud jsem viděl zatím jenom dva, a to ty nejstarší, jeden z roku 1913 a druhý z roku 1919) a překvapivě to vůbec nedopadlo špatně. Pravda, chvílemi se ten film táhne jako prase a na dvě a půl hodiny to rozhodně nevystačilo, pár trapným scénám se to nevyhlo, ale jinak jsem se překvapivě celkem bavil, některé scény jsou zajímavé, postavy jsou celkem sympatické, Aamir Khan se opravdu celý film tváří jak z jiné planety (i když teda chvílemi vypadá jak Mr. Bean) a i když s PK nemohu souhlasit se vším, v něčem má pravdu a ten film má i co říct. Poslední půl hodina se mi hodně líbila, i když zbytečně příliš hrála na city. A taky musím uznat, že těch písniček tam bylo naštěstí méně, než jsem čekal (ale i tak by se některé daly v pohodě odstranit, ale to by to nebyl indický film, že ano). Celkově se mi ten film ale docela líbil, a to i přes to, že se to chvílemi neskutečně táhlo. Přemýšlím, jestli dát silné 3* nebo slabé 4*, ale budu hodný a zvolím hodnocení č.2. Což ale neznamená, že až se mi to rozleží v hlavě, hodnocení nezměním. (09.05.2020)

Indické filmy si dávkuji v patřičných rozestupech ne proto, že je považuji za příliš jiné, ulítlé a rozvrkočené. Je to naopak. Těch emocí a rozjuchanosti je vždycky tolik, že kdybych tyto filmy sledoval pravidelněji, nejspíš bych si na to časem zvykl. A to nechci. Dostávat takto intravenózně směs barev, chytlavých písní, krásných hereček, humoru, lásky a pozitivna, mi totiž dělá moc dobře. Byl jsem zvědavý, jak moc sci-fi to bude, ale nijak mě nepřekvapilo, že vlastně vůbec. Postava PK autorům posloužila především jako ukazovátko na mnohé nesmysly a podivnosti, které my lidé děláme. Velmi odvážně se otírá o náboženství, resp. modlářství. V zemi, kde je nejvíc náboženských uskupení a k nějakému z nich patří přes 99% obyvatelstva (Wiki), museli tvůrci nakrknout spoustu lidí. I když zazní věta, že Bohové jsou jen dva...ten, který nás stvořil a ten, kterého stvořili lidé, interpretovat se to dá různě. Tvůrci si očividně rochnili v porýpávání do mnohých náboženských praktik, ale je to na úkor dynamiky. Zbytečně tím zamázli slušně fungující a veselý úvod. Ale pravda, vše je zapomenuto díky veleromanticky dojemné závěrečné třetině, takže na mé hodnocení nebudou mít ani tyto slabší pasáže velký vliv. Naopak za vyzdvihnutí stojí skvělý A. Khan, krásná Anushka a překvapivě chytlavé písně...především v první půli. Na romantiku si vůbec nepotrpím, ale ta indická bezelstnost, nebo co to je, na mě působí jako čerstvě nakrájená cibule... . Ten film je tak dlouhý a pestrý, že i když má pár hluchých, nepovedených míst, dokáže nabídnou dvakrát větší hromadu těch vynikajících. Takže ve výsledku může nadávat snad jen někdo, kdo se podíval na PK bez toho, že by se na indický film předem naladil. Bez toho to většinou nejde. (20.05.2023)