Ochranné zbarvení

Další Zanussiho cesta do hlubin duše polského vysokoškoláka. Ve Struktuře krystalu mi to přišlo až půvabné, v Iluminaci poněkud destruktivní a divácky nepříjemné až nepřijatelné a zde? Ochranné zbarvení má sice ušlechtilou tendenci, ale pokud se člověk zabývá sám studiem, mohl by zaujmout k akademické půdě velmi, ale skutečně velmi negativní postoj. Ba přímo by to v něm mohlo vyvolat morální neklid. (23.06.2017)

Strohá forma přesně vystihuje atmosféru akademického prostředí za bolševika – jako bych se zase ocitl na matfyzu koncem let osmdesátých se vší nejistotou, co si člověk může dovolit a kde narazí, s tanečky idealistů s pragmatiky a zvýšenou hladinou hormonů. Do toho faustovská linka s Mefistofelem znuděným a zhnuseným sebou samým. Psychologie jde do hloubky. Výtečná pointa. Nevím, jak moc to může fungovat na lidi, kteří tu dobu nepamatují, chtěl bych doufat, že principy budování vědeckých kariér se za ta léta aspoň trochu změnily, ale kdo ví. (26.10.2017)

Z formální stránky se mi na filmu Ochranné zbarvení líbil onen unifikovaný vzhled filmů tehdejšího sovětského bloku. Omšelost a nevýraznost v jakémkoliv směru byla jistě soudruhy vnímána jako účinná obrana režimu, jako bariéra vystavěná mezi divákem a uměleckou hodnotou filmu. Těžko říct, jak toto na diváka působilo tehdy, ale dnes, se znalostí toho, jak různorodá kinematografie je, je to vždy velmi zajímavá exkurze do tehdejší doby temna. Ale ten bezohledný režim nebyl ve filmu ztělesněn jen šedí a akademiky, kteří na vodítku vyvedli studenty na vycházku do přírody. Více se na tento konflikt Zanussi soustředil skrze vztah Jakuba a Jaroslawa. Mladý doktorand, plný nadějí a očekávání, se od staršího kolegy dozvídá krutou pravdu o životě, tedy o lidech. A tedy sám o sobě. Ale je to skutečně pravda, nebo je to další z řady lží, aby se tak nebezpečné tendence nastupující generace zadusily už v počátku? Postava Jakuba byla zvláště rozporuplná. Nepůsobil na mě přímo nesympatickým dojmem, i když se spoustou jeho názorů jsem se neztotožnil, tak z něj mluvila především (jeho) celoživotní zkušenost. Je právě otázka, nakolik jej v takové individuum uhnětlo okolí – pravděpodobná skutečnost, že byl ve svém mládí sám vystaven člověku, jakým je nyní on sám. Snad byl jednou také takovým idealistou, jako Jaroslaw. Ale těžko ho soudit, když jsme neměli příliš příležitostí ho doopravdy poznat. Své skutečné pohnutky před Jaroslawem nikdy neodhalil, diskuze s ním byly pro něj vždy hrou. I když se dá Jakubovi přiřknout pragmatismus, vskutku užitečná vlastnost, přesto však doufám, že ze mě se takový člověk nikdy nestane. Co se Jaroslawa týká. Fatální semínko pochybnosti je zaseto, když Jaroslawovi Jakub prozradí, že prorektor získal svůj doktorát podvodně. A opět se ptám: je to pravda, nebo lež? Ale na tom nesejde. To Jaroslawova reakce je důležitá – a zde jsme možná byli svědky zrození dalšího pragmatika. Frankensteinovo monstrum vytváří další svou repliku. Svět je začarovaný kruh. Dokud po něm budou kráčet lidé, jako je Jakub, bude to incentiva dalším a dalším lidem, aby se k cynismu a pragmatismu uchylovali. Protože bez něj se přežít nedá – alespoň to naznačuje Zanussi v tomto filmu, v tehdejší době. Jak vlastně já, jako člověk žijící již v demokracii, mohu takový film ocenit? Pochopit jej, rozumově, to dokážu. Historické souvislosti znám. Ale mohu kdy vůbec skutečně cítit tehdejší zeitgeist? Jednání opilého studenta se dá lehce odsoudit, jako absolutní slabomyslnost. Ale to se to káže, z mého pohodlného gauče, kde mám vše na dosah ruky. Vůbec filmy o vzpouře proti zažitým pořádkům, vzepření se mládí proti něčemu, co je mu cizí a odporné, takové filmy jsou potřeba. Protože dnes je ta nesvoboda mnohem skrytější. V tomhle ohledu snad lze jednoznačnost tehdejší situace i závidět. (07.10.2012)

Mé první seznámení s tvorbou K. Zanussiho díky ČT 2 a velká spokojenost. Hlavní téma sváru mezi naivním idealistou a zkušeným chameleonem mi je celkem blízké a zajímá mne. Vyzdvihnul bych herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích. V závěru to trošku sklouzávalo až k absurdní grotesce, která ale náramně pobavila. (01.10.2012)

"Morální neklid!" je jev typický pro pozdní stalinismus a postupné vyhnívání někdejších ideálů. Jakoby bezrozporný povrch usazující se společnosti s jasnými východisky a zaběhanými rituály přerůstá postupně a velmi poznenáhlu do mravního rozkladu. Zhruba tak lze rozumět kontextu konfrontace dvou mravních konceptů, které jsou navenek vzdálené až protikladně, ale u nichž zejména v závěru filmu tušíme jejich budoucí splývání. Film je ozvláštněn pohledem do "vnitřností" studentské odborné činnosti a za pozlátka akademických titulů. Koroze rezignace, prostupující závěrečnými scénámi, je v tomto ohledu zvláště výmluvná. A naši současnost předjímající. (18.01.2009)