Zvrácený

Připravte si sáčky na zvracení, film začíná. A začíná koncem – závěrečnými titulky odvíjejícími se pozpátku, stejně jako zbytek Irréversible (nezvratitelný, což je pravý opak českého distribučního názvu). Nejdříve vidíme... co vlastně vidíme? Potemnělou ulici snímanou nalitým kameramanem, hledajícím ve všeobjímající temnotě nějaký světlý záchytný bod? Hmm, a pak postaršího, obézního nahého bělocha vedoucího dialog s mužem s amputovanou nohou. O jeden návrat do minulosti dále jsme svědky rozmašírování hlavy jednoho ze „zákazníků“ gay klubu Rectum, z něhož vám po zběžném kamerovém průletu zaručeně udělá šoufl. Kdo to byl a čím si tak brutální smrt zasloužil? Skutečně si ji zasloužil? Pro odpovědi bude potřeba podívat se ještě hloub do minulosti této nešťastné noci. Irréversible není kriminální hádankou á la Memento, není to ani samoúčelná provokace, je to film do jisté míry experimentální, ale nikoliv obsahem, jelikož banální historka slouží pouze hře s emocemi diváků. Gaspar Noé se nebojí ukázat nám možnosti filmového média až do těch nejextrémnějších mezí. Víc než v jiných filmech si zde uvědomujeme, že hlavním vypravěčem je kamera. Zprvu zmatená, chaotická a vyhýbající se detailům tváří, postupně se uklidňující a více se soustřeďující na zachycení výrazů obličejů. Zvláštní kapitolou je pak osmiminutová scéna znásilnění, kdy se kamera nemá k jakémukoliv pohybu a jenom nečinně přihlíží onomu hrůznému výjevu. Rovněž zajímavá je několikerá rotace o 360 stupňů vnášející i do zdánlivě idylické scény z parku zvláštní nejistotu. Mnohoznačnou práci s časem pak nejlépe charakterizuje rotace kolem nehybného bodu na začátku a na konci filmu (tedy na konci a na začátku děje), která symbolizuje běžící hodinovou ručičku. Byl jsem odhodlán nenechat se tímto filmem znepokojit a jednoduše jej „strávit“, jenže to není tak jednoduché a nejspíš ani možné. Nejde ani tolik o fyzickou nevolnost ze dvou scén explicitního násilí, jako spíš o náš postoj vůči třem hlavním postavám. Když jsou ve druhé polovině filmu šťastní, zatímco my víme co je čeká, nemůžeme se radovat s nimi, nemůžeme sdílet jejich intimní chvilky jako pouhé intimní chvilky, protože hrůzy budoucnosti visí ve vzduchu, my to víme, oni nikoliv. Víme sice co je čeká, ale na druhou stranu nevíme, jak skončí. Je poslední scéna Alexiinym snem a tudíž předzvěstí šťastné minulosti (viz. její kniha An experiment with time)? Někoho bude nejspíš zajímat pouze ona technická rovina díla, kdy absentuje byť jediný klasický střih a jednotlivé scény jsou propojeny množstvím nepostřehnutelných švů, takže výsledek připomíná jedinou časovou linii, jediný nepřetržitý záběr tvořící kolem filmu realistickou clonu natolik silnou, že se vám ještě dlouho po zhlédnutí nebude chtít vycházet po setmění do nočních ulic. Noé jako režisér i jako kameraman předvedl práci hodnou obdivu. Když ne pro její znepokojivost či pro její originalitu, pak určitě pro její precizní provedení. Nasnímat téměř sto minut nesestříhaných hereckých výstupů o délce obvykle přesahující deset minut tak, aniž by divák poznal byť jen lehké zaškobrtnutí, to chce hodně trpělivosti. Herci měli pochopitelně velký prostor k improvizaci (například celá scéna znásilnění), takže nějaký ten pozměněný dialog (ač pochybuji, že existoval pevný scénář) nemusel nikoho znepokojovat, ale přesto Noého čtyřnásobný výkon (kamera, režie, scénář, střih) ovlivnil výslednou podobu Irréversible jednoznačně nejvíc. 80% Zajímavé komentáře: hirnlego, cineman, castor, Estemax (11.08.2006) (méně) (více)