Andrej Rublev

Ohodnocení Andreje Rubleva bylo pro mě jedním z nejrozporuplnějších rozhodnutí, která jsem řešil po zhlédnutí filmu. Na jednu stranu jde o neuvěřitelně rozvleklý film s obrovsky přetaženou stopáží, který by se dal zkrátit na polovic. Na druhou stranu lze z tohoto díla cítit jisté poselství a rozmáchlost, což dokáže málokterý divák pochytit (já se řadím do té početnější skupiny, která film viděla a nepochopila). Kdybych měl převyprávět děj snímku, tak bych s tím měl značné problémy - Andrej Rublev, příroda, kostel, malby, Tataři, odlévání zvonu (což byla nejlepší část filmu), ... Asi jsem filmový barbar, ale nemůžu ohodnotit Rubleva plným počtem, a vlastně ani čistými 4*, protože když si to všechno srovnám v hlavě, tak mi z toho vyjde tak 70%. Zkrátka film, u něhož chápu to vysoké hodnocení, ke kterému se však přiklonit nemohu. (20.03.2011)

Tenhle film je jako mnohostěn s mnoha ploškami a mozaikami, pokud se díváme zblízka, ale pořád jde o jedno těleso, pokud poodstoupíme. Tarkovský zpracovává mnohovrstevnou duši nejen Rubleva, ale celé Rusi, vše, čím si v té době procházela, s přesahy do jeho aktuální doby, s mnoha úvahami na téma dobra a zla, aniž by soudil a diváka nutil zaujmout nějaké stanovisko (to dnes taky málokdo dokáže) - a když nám nabídne všechny podle něho potřebné střípky, poodstoupí a ukáže výsledek - ikony. A mne až zamrazí. Navíc je tím přidán další kontrast k doposud černobílému zobrazení. Mimochodem, scény s odléváním zvonu jsou fantastické, a když se u nás na vesnici zavěšoval nový zvon do věže kostela, díval jsem se na něj zcela jinak, než jako na obyčejný kus kovu. --- Historicko-filozofická freska Andreje Tarkovského o jednom z nejzajímavějších mnichů a potažmo malířů ikon ruské historie. Umělecký a vizuálně nabitý, tříhodinový film. DVD: Pokud jde o bonusy, tak na 1. disku najdeme položky Marina Tarkovská o Andreji Tarkovském (2:01), filmografie tří tvůrců a čtyř herců a fotogalerii, na 2. disku pak Z natáčení (5:17), rozhovor s Jurijem Nazarovem (4:27), filmografie sedmi herců a scenáristy a rovněž fotogalerii. Plus nějaké skryté trailery, o nichž příště. Jinak všechny dokumenty mají titulky. (13.07.2019)

Hodně těžká osudovost a výborná podívaná. Andrej Tarkovskij si zřejmě někde sehnal stroj času, přenesl se do 15. století a pořídil dobový záznam. Knížecí zaprodanost cizákům, rozjímání a každodenní lpění na obyčejném životě, otrocká víra, která vznáší do mysli jen pochybnosti, touha po světském životě, která omrzí tak rychle jak přišla, osudný dar talentu, který působí jen rozvrácenost a závist, tíha hříchu, bláznivá, němá prostota, silná touha mládí pokračovat v generačním umění a nakonec všeobecné prozření. Velkolepost a zmíněná osudovost snímku je naprosto neoddiskutovatelná, Tarkovskij nám po Bergmanovi a Vláčilovi také popsal morálku a cítění dobové společnosti, ovšem Tarkovskij to vzal opravdu hodně zhurta. Volnost režie i zúčastněných herců je skutečně jedinečná a známý dodatek k filmu, o zranění, či usmrcení zvířete, si Tarkovskij do závěrečných titulků rozhodně dát nemůže. Až tak to chtěl mít reálné a skutečně, povedlo se. Tarkovskij rozhodně jen nefilmoval, vyprávěl. (22.01.2013)

Zajímalo by mě, jak vypadal Bergman, když tohle veledílo uviděl poprvé, protože Sedmá pečeť je oproti Rublevovi jenom takový odlesk. Asi i proto shledal Rubleva za nejlepší film vůbec. Což je zároveň příznačná cesta inspirace a obdivu – určitá klika režisérů vzhlíží k Hřebejkovi, Hřebejk vzhlíží k Woody Allenovi, Allen vzhlíží k Bergmanovi a Bergman vzhlížel k Tarkovskému. A Tarkovskij... ten už neměl ke komu vzhlížet. Proto vzhlížel k Bohu. Andrej Rublev je rázná facka všem kostýmním dramatům v čele se zpátečnickým Spartakem od Kubricka a ještě o zlomek nevalnějším Lawrencem z Arábie. Přes nesamozřejmost a mimovolnost filmu (roztřesená forma a alegoričnost) je celý Rublev pečlivě naplánovaný a za každým záběrem stojí jasný záměr s možností jasného výkladu. Takrovskij kupříkladu nechal zorat celé pole v první epizodě, aby dosáhl tmavšího pozadí ve scéně, nebo přikázal vyměnit stovky osikových polen za březová. Jak vidno, i vizionářství se neobejde bez systematického perfekcionismu. Tarkovskij - génius a filmový básník - má nad svou freskou neuvěřitelnou kontrolu a může si tak dělat, co se mu zamane – to je druhá věc, kterou si člověk uvědomí hned po té první: jak zacházet s tímto monstrem? Určitě na něj nelze napasovat tradiční kritéria. Takhle silnou rezonanci po skončení filmu zažije člověk jen párkrát za život (viděl jsem 205 minutový DC), a tato rezonance se přirozeně neslučuje s prvoplánovou zábavou. Závěrečná pasáž se zvonem patří oprávněně mezi to nejlepší, co filmové plátno nabídlo, a nejenže v ní Tarkovskij zaktivizoval dynamiku filmu, čili jako by se omlouval za předchozí zádumčivost, tato pasáž v sobě nese i výchozí rozpor – Rublevův nevyužívaný malířský „dar" od Boha versus iniciativa zvonaře Boriska. Zatímco Rublev je pouhý pozorovatel (viz návaznost na mnohoznačnou perspektivu filmu a podstatu ikon), který ve své latenci dojde až k rezignaci a mlčení, Borisko je jeho opakem. Sám (-spoiler-) zorganizuje riskantní úkol a odlije nový zvon pro knížete, a to i přes to, že tajemství „dar" odlévání nezná. Uvedený výchozí rozpor tedy prochází v závěru syntézou a je onou „předzvěstí probuzení Ruska". Rublev nalézá v činu Boriska ztracenou víru a oba po „zkoušce života" odcházejí konat, co umí nejlépe. (20.11.2007)

Pro běžného filmového konzumenta bude tenhle velkofilm představovat nesežvýkatelné sousto. První díl byl docela síla i na mě. Nájezdy tatarů ve druhém už jsou trochu zajímavější. Jedno mě ale docela sere. Nechápu, proč někteří režiséři ubližují ve filmech zvířatům. To, že se to děje v kanibalských filmech, vypovídá o tom, že jsou jejich tvůrci naprostí kokoti. A to i proto, že točí něco na tohle téma. Ale že tohle nesmyslné násilí najdu i tady, mě docela zaskočilo. Já myslím, že autentičnost má film i bez hořící krávy nebo pádu koně ze dvou metrů a jeho následného zapíchnutí kopím. (28.01.2012)