Ivanovo dětství

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům... (01.01.2012)

Tak mě zase dostal. Dějově jsem sice místy byla zmatená jak želva (což možná přisuzuji na projekce extrémně náročnému dni, navíc ale sám Tarkovskij prý odmítal analýzy svých filmů a chtěl, aby se každý film brál komplexně, proto po prvním zhlédnutím přehlížím pro mě zbytečné narativní skoky), ovšem působivost estetiky jednotlivých obrazů je - jako v každém jeho filmu - dechberoucí. Brodění se močálem, milostná zápletka v borovém lese, koně požírající na pláži rozsypaná jablka... Mrazení v zádech jenom kvůli té kráse na plátně. Z tohoto důvodu mi použití autentických dokumentárních záběrů po skončení války příjde poněkud rušivé (hlavně v necenzurované verzi filmu, kde se to mrtvými těly jen hemží), jakkoliv jsou záběry oprátek a gilotiny neobyčejně mrazivé a samy od sebe působivé. Nelze než dát absolutorium. (30.09.2010)

Už ve své celovečerní prvotině ukazuje Tarkovskij, v čem spočívala jeho nejsilnější stránka - v práci kamery, ve schopnosti vytvářet magické obrazy, v lyrické atmosféře a v citlivém výběru a práci s herci. Jeho snímek sice není prost proslulého ideového zápalu a heroismu typického pro sovětské válečné filmy, přece jen je ale o poznání civilnější a jde v něm nikoliv o ideologii, nýbrž o vlastenectví. Tenhle Tarkovského raný kousek je mi z jeho tvorby asi nejsympatičtější (jakkoliv zdaleka není nejlepší) z jednoho prostého důvodu. Tady se ještě drží zpátky a vystačí si s velmi rozumnou stopáží. Dlouhé záběry tudíž neunavují, nejsou přítěží. Tarkovského práce se dá považovat za absolutní protipól produkce dnešních klipařů, kteří si pomáhají divokým střihem a nájezdy kamery. U Tarkovského je důležitý sám obraz, jeho kompozice. Celkový dojem: 65 %. (16.09.2014)

Tenhle, festivalovými cenami ověnčený válečný snímek je pro mně tak trochu záhadou. V jednu chvíli to vypadá, že Tarkovskij chce vyprávět příběh chlapce, jehož dětství je silně poznamenáno válkou a nejednou přijde náhle kapitola, která děj někam neposouvá, s předchozími minutami vůbec nesouvisí a v něm Tarkovskij rozehrává milostnou partii mezi mladým oficírem a zdravotnicí. Pohromadě to příliš nedrží, ale na druhou stranu nutno uznat, že jde o diametrálně odlišný úhel pohledu na Velkou vlasteneckou válku, o níž se v té době točily hurá-filmy plné vzouvajících se hrudí na boj nadržených sovětských vojáků. Tarkovského odvahu nutno ocenit a taktéž jeho cit pro obraz, který prokázal i v tomto díle. (01.08.2004)

Sice pouze 95 minut, ale ukrutně nudných. Nekonečné záběry na břízy, bažiny, pak zase na břízy, ruského vojáka koukajícího nad vodkou někam do pryč a pak zase břízy:-) Tak jistě, trochu přeháním, ale totální vizuální deprese, která není podpořena nijak zajímavou zápletkou, mne moc nebere. Film nemá téměř žádné tempo, přestože prostředí války v tomto směru dává režisérovi obrovské možnosti. Byla by to myslím o dost zajímavější podívaná, kdyby se Tarkovskij soustředil výhradně na postavu Ivana a nerozehrával např. zbytečnou milostnou zápletku dvou vedlejších postav. Pár scén, jež divákovi poodhalí psychiku malého Ivana a jeho vnímání světa po strašných životních zážitcích, jsou totiž to nejlepší na celém snímku (např. Ivanova představa jak se mstí Němcům, jeho vzpomínky z dětství kontrastující s válečnou realitou, prohlížení obrázků v německé knize...). Také konec je poměrně zajímavě ztvárněný, ale jinak nuda nuda šeď šeď. Ty 3 hvězdičky jsou možná až moc... (20.07.2005)