Nostalgie

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

Možná, že nechápu úplně všechny metafory, Tarkovským vyjádřený, ale je to tak podmanivý a krásný. Celej film jsem pochopil jako vyjádření touhy po duchovnu, který za života nepřichází. Ovšem posmrtné krajiny ducha je odměňující a nádhernej. Kromě hudby, herců, témat, je zde zcela uhrančivá krása záběrů. Tolik záběrů, u nichž jsem si řek´, že bych rád udělal takovou fotku, jsem v mnoha jiných filmech neviděl, kdo ví, jestli vůbec v nějakým. Možná, že je film trochu těžší, depresivnější, odráží stav duše tvůrce, ale Tarkovskij neni negativní depresivista. Prostě ukazuje nedostatek duchovnosti, následky tohoto nedostatku a zároveň skrytě říká a doufá, že jenom krajiny a existence nadhmotné, a dokonce i nadduševní, přinášejí naplnění a rovnováhu. P.S. Jak je uvedeno v obsahu "člověk, který zahlédl hrůzný prazáklad světa", prosím, prazáklad světa opavdu není hrůzný, hrůzné je někdy nahlédnutí do své duše, popřípadě nesnesitelnost srovnání chaosu své duše s harmonií a krásou universa, jež celý z prazákladu vychází. Ale od toho jsme tady, abychom chaos svůj s řádem obecným propojili a obrazem Prazákladu se stali. (05.01.2010)

U Tarkovského se mi osvědčil pouze jediný přístup - nesnažím se ničemu rozumět ani vnímat či odhadovat nějaký děj, prostě se jen dívám. A zatím bylo vždycky na co! A dobré na tom je, že při každém dalším sledování mě zaujme něco nového. S přechozími filmy Andreje Tarkovského jsem tak trošku bojovala, Nostalgii jsem vstřebávala. (31. 8. 2016) Po klždém zhlédnutí mohu napsat samostatný komentář. Tentokrát mě zaujal příběh v příběhu, když v opuštěných lázních vypraví Andrej neznámé dívence v ruštině o bažině. Dívenka nemůže rozumět, přesto tam je a naslouchá. Tarkovskij je mistrem obrazu, vytvoří parádní scénu bez hudebního podkresu, a v jediném záběru jí několikrát umocní. Je mistrem jemného pera. Zatímco dnes je zvykem točit převážně jednožnačné filmy s čiteným dějem, předem určenými charaktery, Tarkovskij má zcela jiný plán. Jeho filmy jsou založeny na dlouhých obrazech, které umožňují různou interpretaci. Nebyl symbolista, dokonce nechtěl, aby se jeho obrazům přičítal nějaký význam. Voda je prostě voda, oheň je oheň, ale stejně se neubráním vnímat jeho obrazy symbolicky. Když se dívám na Nostalgii, vnímám opuštěnost a stesk všech zúčastněných. Pokaždé mám nutkavou potřebu pustit si film znovu od začátku. To je pro mě kritérium kvality - mohu se dívat opakovaně a neomrzí mě. Pokaždé mohu svou pozornost zaměřit na něco jiného. U Tarkovského je člověk opravdu divákem, neodtrhnu zrak od jeho obrazů po celou dobu. (2. 5. 2019) (31.08.2016)

Moje druhé setkání s AT. Po Stalkerovi. Takže jsem už byl na mnohé připraven - voda, dlouhé záběry, světlo/stínohry etc. A přišlo mi to přece jen o něco slabší, což ovšem může být dáno i onou připraveností. Vlastně se o tom nedá moc psát, snad jen tolik ( pozor SPOILER! ), že přinutit diváka koukat na chlápka se zapálenou svíčkou ve vypuštěnym bazénu, jak ho několikrát přechází a Vy VNÍMÁTE, jak je to důležitý! Neskutečný. Stejně jako některé obrazy. A když k tomu připočítáte reálie ze života AT, přečtete rozhovor s ním... Jeho pohled na duchovní věci. Škoda, že je člověk dnešní doby - mě nevyjímaje - tak hluboce zaměstnanej tou materií :-(. Možná právě tohle myslel tou storkou o bažině... Ale to už jsou jen moje myšlenkový pochody a asociace........................................ ................................................. (17.04.2010)

Uhrančivá prohlídka Tarkovského duševní galerie, ve které promlouvají smutné obrazy jeho snů, myšlenek a stesku po rodné vlasti. Moje oči s úžasem naslouchaly a já se nechala unášet tímto vnitřním vesmírem, kde jako vládnoucí element figurovala voda a nespočetné variace světla. Natolik ohromující, že jsem neměla vůbec potřebu všem jeho symbolům do puntíku rozumět. (22.11.2011)