Oběť

Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem. (14.09.2011)

Od Oběti jsem čekal hodně, ale nadšení se jaksi nedostavilo. Ten film má určitě některé kvality jako opět kamera. Že máme co dočinění s Tarkovským je patrné hned z úplně prvního 10 minutového záběru bez střihu. Ale scénář je hodně plytký a na stopáž filmu nestačí a tak se dostává v určitých okamžicích pocit znudění. Mít to o 40 minut míň by tomu neškodilo. Navíc film se téměř celý odehrává v jednom domě a okolí, takže člověka nepřekvapí ani žádná nová lokace, kterou by mohl zkoumat. I Tarkovsky se drží trochu zkrátka (žádné detailní záběry na vodu - možná jeden). (16.08.2009)

Příjemná změna v Tarkovského filmografii, i když i zde je velmi mnoho různých jeho "trademarků". Příběh je překvapivě dost...příběhovitý a nejedná se jen o film o pocitech, vizích a monolozích, což mě překvapilo, bohužel, toto vše platí jen pro první půlku, druhá je naprosto odlišná a hlavní postava Alexander se chová naprosto nevysvětlitelně..nerozumím tomu.. Nicméně koukalo se mi na to dobře, lehčeji, než na většinu ostatních jeho filmů. (04.06.2008)

Poměrně dlouho od zhlédnutí mistrových děl jsem si nechával Obět´, abych se měl na co těšit :-). A jak to dopadlo? Snad to nebude bráno jako nactiutrhání, ale přišlo mi, že Andrej Arsenjevič už nebyl úplně ve formě ( z pochopitelných důvodů samozřejmě ) - většinu prvků filmu už jsme totiž viděli v jeho předchozí tvorbě a ani obrazově a atmosférou mi to nepřišlo tak vytříbené jako předchozí kousky. Jistě, možná je větší uměřenost záměr ( jak to zminuje Shadwell ). V tom případě mi to prostě sedlo mín... Ovšem je tu vybroušený koncept, navíc s vícero možnými interpretacemi, pěkně svázaný počátkem a koncem filmu. Za něj dávám lehký nadprůměr. (15.08.2014)

Tarkovského špecifické obrazy a výrazovo nemé tváre postáv sú neodmysliteľnou súčasťou jeho rozprávačského štýlu, ktorým dosahuje určité duchovné poznávanie jak hmoty, astrálnych telies, tak životodarného okolia a slabostí ľudského pokolenia. A ich vzájomnému pôsobeniu. Dej je zasadený kamsi do švédskeho vidieka (prvá polovica dejovo nedejová, tá druhá nedejovo dejová až somaticky spirituálna), ktoré obýva tamojšia majetnejšia rodina. Už to je istý protipól, naviac ak aj bežné každodenné činnosti nahradzujú filozofovaním a skôr verbálnymi prejavmi vnútorných neistôt, tápaním a ponevieraním sa v životnej kríze. Vonkajší zásah a strach z globálnej katastrofy vyviera v jeho prezieravom intelekte skôr v akomsi gnostickom prejave oveľa zložitejšie previazaného sveta zmyslovosti, ktorý je narušený a nevedmo ho primäť k väčšej aktivite. Na tieto a ďalšie súvislosti napovedá aj v mizanscénach a medzi riadkami. Zatiaľ čo v Stalkerovi telefón zvoní uprostred života bez technológii a spĺňa úplne odlišný účel, tu je nemý a uzatvára protagonistov vo vzduchoprázdnu. To isté platí o strome ako symbolu rozkvetu a sucha. Jediné, čo ešte toto útlo poznačené dno človeka môže spasiť, je obeta (vedomá inšpirácia Bergmanom – viď Mlčanie a Jesennú sonátu). A tá je nezbytná, hoci je bolestivá. Predabovanie nie presne načasované (alebo to snáď len mne tak zhatila inak kvalitná verzia?) a možno ide aj o najslabší autorov film, stále je to solídny nadpriemer na poli artu a poetického panteizmu, ktorý zlučuje vonkajšie živly a vnútorný – hermetický svet. Akoby sa sám Tarkovský odovzdával od svojho domovu a považoval to za jediný možný krok, hoc ho to páli a robí to nerád. Ale už som mu nevedel tak prísť na vrub. A nezachránia to ani vzdialené Nykvistove trajektórie, ani atmosférou meniace sépie a ďalšie aspekty formálnej vychytralosti. (25.04.2016)