Oběť

4,5/5*... Dávnejšie mi jeden kamarát rozprával len tak v krčme pri pive pribeh, ktorí bol zaujimavý, aj pointa bola pekná, no neprikladal som jej až takú váhu...Vtip je v tom, že tomu kamarátovi ten príbeh a najmä tá myšlienka z neho vyplývajuca zmenila jeho zmýšlanie, správanie sa a život celkovo (pre neho pozitivne). Po pozreti prvých 1O minút tohto filmu mi bolo jasné, odkial čerpal... Ale k filmu: Tarkovskeho filmy spoznáte hneď, nech ich už pozeráte v akomkoľvek jazyku a vopred neviete, kto ten film natocil. Pomalá kamera a réžia,dlhé niekoľkominútove zábery bez strihu, divadelnosť a snové obrazy, tradičná dávka kinamatografickej filozofie,pričom niektoré myšlienky sú naozaj hodné zamyslenia sa. Tarkovsky ako vždy núti diváka zapnúť mozog a premýšlať, je prakticky nemožné sledovať film "len tak". Niektoré zábery vo fime boli úžasné,dokonca až tak, že som si stopol film a pozeral len na statický obraz.Príbeh je zasadený do prostredia, ktoré pôsobí neuveritelne melancholicky a smutno, napriek tomu je vlastne nádherné fascinujúce...Tarkovského vela ľudi "nemusi", u mňa sa týmto filmom zaradil definitivne medzi Umelcov (ako napr. Allen, Kieslowski, Jarmusch, Hitch, Almodovar),ktorí majú vlastný ksicht, kvalitné filmy a ktorých si nesmierne vážim... (14.04.2006)

Snímek mě víc rozčiloval, než těšil. Možná mě zastihl nepřipraveného, snad to přesně tak mělo být, nevím. Jakoby Tarkovskij natočil Oběť jen a jen pro sebe, jako svůj epitaf, jako zpověď. Apelativní promluvy místy vyznívají trochu vyčpěle - už je formuloval jindy a lépe. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je mi záměrně upřeno tuto zpověď rozklíčovat. Vadilo mi to. A krásné obrazy ten pocit neutišily. (30.01.2018)

Stoicizmus a nihilizmus v úvode mi imponujú zo všetkého najviac. Potom prichádza noc a s ňou výrazný filozofický shift. Odklon k hystérii, fatalizmu, no a nepozerateľný je hlavne onen dolorizmus. Akurát ruskú vodku, ktorá môže toto bolestínstvo uhasiť, nahradil kvalitný západný koňak. Tarkovského filmy sú presiaknuté náboženstvom a vierou. Doteraz mi to nikdy nevadilo, tu však áno. Všetci prinášame denne svoje obete. A nemusíme to robiť ani rituálne, ani v mene éterickej bytosti. A takú obeť, ako je súlož s Islanďankou (nech by to aj rovno bola Panna Mária), by veru mnohí boli schopní priniesť. Ani by to nebolelo. Z mojej skúsenosti ale vyplýva, že súložou sa nezachraňuje svet, ono skôr naopak, súlož väčšinou všetky problémy sveta vytvára. (22.07.2017)

myslím si, že Tarkovský už věděl, že je to jeho poslední film, možná proto je vlastně nejobecnější, co se týče zaměření, možná proto jej věnoval svému synovi, možná proto je hlavní postavou bilancující starší muž, který se "to všechno" snaží nejdříve shrnout a posléze zachránit... první půlka filmu je nezvykle temná (vizuálně) - nic pro šeroslepé osoby tedy :) pořádně jsem si obličeje všech postav prohlédl až po půlce, kdy se konečně rozední - je to schválně, nebo jsem vážně tak slepý? co dodat dál? vizuálně je to prostě Tarkovský, hudby je málo a je skvěle vybraná, o herectví se dozvíte zajímavé věci přímo ve filmu, obsah je širokopásmý (zajímavé slovo, nevím jakým jiným bych to měl vyjádřit...) - - - celkově účinek o něco slabší než třeba Stalker, přesto skvělý a poctivý Tarkovský, jak ho mám rád - 9/10 (22.01.2007)

"Toho odpoledne, kdy jsem se vypravila zhlédnout Oběť, byl krásný zimní den, který už dýchal příslibem jara. Přesto nebylo mým nejkrásnějším zážitkem ani nádherné počasí, dokonce ani sám film, ale pohled na sáhodlouhou frontu před budovou kina. Bylo to jako nějaká demonstrace. Stáli tam intelektuálové, úředníci, ženy v domácnosti, některé i s malými dětmi v náruči, mladí mullové přešlapující rozpačitě opodál - podobnou směsici lidí by člověk nenašel v žádném jiném shromáždění v Teheránu. V sále pak diváci při pohledu na náhlý příval zářivých barev na plátně doslova oněměli. Nebyla jsem v kině celých pět let: v té době se promítaly jen revoluční filmy z východní Evropy nebo íránské propagační agitky. Film jako takový nemohu posoudit - zážitek z toho, že sedím v biografu zabořená v křesle z chladivé kůže, před očima velké plátno, doslova přehlušil ostatní dojmy. Smířená s tím, že nerozumím slovům, a rozhodnutá nerozptylovat se zlobením na cenzory, jsem se plně nechala okouzlit magií barev a obrazů. (...) Dychtivě jsme toužili po něčem krásném, třeba i v podobě nepochopitelného, abstraktního a příliš intelektuálského snímku, bez titulků a cenzurou zmrzačeného téměř k nepoznání. Byl to zázrak, sedět po letech opět mezi lidmi a nebát se, být jedním v davu neznámých spoluobčanů, kteří se nesešli na politické akci, na protestním shromáždění, ve frontě na chleba nebo u příležitosti veřejné popravy. (...) Aspoň na krátkou chvíli jsme společně prožívali ten zvláštní druh strašlivé krásy, kterou lze vnímat jen prostřednictvím vrcholného zoufalství a vyjádřit poze vrcholným uměním." - z knihy Ázar Nafísíové "Jak jsme v Teheránu četly Lolitu" (21.02.2013)