Offret
Le Sacrifice
The Sacrifice
Obeť
The Sacrifice
The Sacrifice
The Sacrifice
Režie:
Andrej TarkovskijScénář:
Andrej TarkovskijKamera:
Sven NykvistHrají:
Erland Josephson, Susan Fleetwood, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir, Sven Wollter, Valérie Mairesse, Filippa Franzén, Tommy Kjellqvist, Per Källman (více)Obsahy(1)
Keby sme mali kúska snahy a obetovali sa, každý uschnutý strom na pokraji skalnatého útesu by po pravidelnom polievaní jedného dňa vykvitol. Tarkovského filmová záveť, s príznačným názvom Obeť, básni poetickým štýlom príbeh vzdelaného, zámožného muža menom Alexander, žijúcom na samote v prepychovom dome so svojou rodinou uprostred nehostinného ostrovu. Alexander, dívajúc sa na Leonardov chmúrny obraz Troch kráľov, počuje zvuky započínajúcej sa atómovej vojny značiacej koniec ľudstva. Pre lásku k rodine a odvrátenie hroznej hrozby je schopný obetovať čokoľvek - majetok, súdnosť, dokonca celý svoj doterajší život. Príbeh, hovoriaci striedavo o strachu z budúcnosti a láske k našim blížnym, ktorý si odniesol medzi inými aj Veľkú cenu poroty vo francúzskom Cannes, rozpráva dlhými, temnými zábermi ľudský boj človeka v stretoch z neprívetivou realitou a sústreďuje sa na každý prítomný okamih, v ktorom bádať neodmysliteľného tvorcu. (BloodRoses)
(více)Recenze (111)
Podle Ingmara Bergmana jsou Tarkovského filmy natočené v zahraničí (Nostalgie a Oběť) slabší než ty předešlé; v případě Oběti to podle mne neplatí ani blbou náhodou. Jedná se o nádherný, hluboký, dojemný a vskutku lidský film... ()
film nebo jakási meditativní báseň, která na Vás dolehne s prvním a zároveň posledním závěrečným titulkem, a velmi silně ()
Vcelku depresivní film o bezútěšnosti lidského bytí. Leze šváb, běhá kolem talíře. Domnívá se, že se pohybuje dopředu za určitým účelem. Lidé pouze přežívají, čekají na náplň svého života, nejsou však ochotní cokoli obětovat pro plnohodnotný, cíleně budovaný a upřímný život. Kdy a co jsou tedy lidé ochotni obětovat pro svůj vlastní život? A co pro život jiných lidí? Film, přestože deprese kape z každého jeho záběru, je hezky natočený v klasickém stylu švédské filmové školy. ()
Čakám kým "vyrastiem", by som si mohla tento film pozrieť ešte raz a snáď zmeniť hodnotenie..... Divadelnosť tohto filmu ma rušila, niektoré miestá ma uspávali. Asi som barbar :( ()
... Matúšové pašie, Faro a záver, ktorý napriek hlboko depresívnej Nostalgii predsalen vkladá do nás ľudí aspoň trošku nádeje... pri Tarkovského filmoch človek cíti všetky pocity, ktoré by mal pri filmoch cítiť- duchovné naplnenie, vizuálne uchvátenie, hlboký príbeh.. pre mňa sa týmto filmom skončilo spoznávanie tohto veľkého umelca a slobodne ho označujem za najlepšieho tvorcu a filmového režiséra všetkých čias. minimálne storočie sa mu nikto nevyrovná. a je veľmi cítiť že takí tvorcovia ako on už neexistujú. ()
Udelit takovemuto kousku mene nez 5 by byla hanba a ostuda. Nic vic zatim napsat nemuzu, prestoze uz nekolik dni dumam, a dumam, a dumam... Vsichni ustredni predstavitele - Erland Josephson, Allan Edwall, Guðrún Gísladóttir i Susan Fleetwood bez jedine chybky. ()
Herregud! Ďalší Tarkovského superfilozofický skvost, pri ktorom poriadne ani neviete, o čo všetko tam vlastne ide, ale jednoducho z toho nemôžete odrthnúť oči. Obeť je oproti Stalkerovi film, ktorý je svojou artovosťou posunutý ešte o úroveň vyššie a nie každému sa môže takýto kinematografický štýl celkom páčiť, čomu samozrejme rozumiem, ale vo mne zanechalo toto veľdielo veľmi silné dojmy. Film na mňa ako celok zapôsobil ako abstraktný výjav zo sna, alebo ako masívny psychedelický trip, v ktorom som sa neustále strácal, nerozumel som významu jeho audiovizuálov (ak tam teda nejaký význam bol) a neprestajne mi podvedome podsúval nejaké otázky. Tak teda, celé sledovanie som si vychutnal ako nejakú prapodivnú kľukatú jazdu na horskej dráhe, ktorú v žiadnom prípade neľutujem a ktorá dala môjmu kultúrnemu ja veľmi veľa. ()
Film pre skutočných artových fajnšmekrov. Ostatných 99 percent populácie (aj ja som v tejto skupine) len neverícne krúti hlavou, kde sa mu miešajú pocity a sám seba sa pýta: čože? o čom to vlastne je?.... Film, kde človek musí byť naladený na Tarkovského vlnu. ....Formálne a obrazovo takmer dokonalé dielo, ale ako už som spomenul pre drvivú väčšinu je to nepozerateľné. Volím trojhviezdičkový kompromis. ()
Temný, depresivní a svým způsobem dokonalý. To co herci dokážou zahrát na jeden jediný záběr je naprosto úchvatné a spolu s vynikajícím časováním jde o opravdu silný filmový zážitek. Vše doplněné temným příběhem, k zamyšlení hodnými dialogy a monology a nádherným prostředím. ()
Vizuálně naprosto ohromující (hluboce se klaním Svenu Nykvistovi a jeho práci s barevným laděním). Ryze autorská práce Andreje Tarkovského je tu znát jako silně prožitá bolest, promluvy herců jsou protivně (!) divadelní, stejně tak jako jejich vedení. Promyšlená mizanscéna a vzácné propojení s kameramanem je očividné, přesto se těmito dokonalými záběry dle mého názoru trochu plýtvá. Všechny režisérovy filmy jsou výlučně duchovního rázu, přemýšlivé a meditativní. Díky za ně.. ()
Nejsem hoden tomuto filmu dát 5* ()
Smekám pane Tarkovskij... ()
Film je jako z jiného světa, něco podobného jsem ještě neviděla (i když jiné divné filmy už jo:). Hypnotická šílená hudba, skutečně mistrovská práce s kamerou, velmi poetický a nenápadný vývoj děje. Z neškodných rozhovorů otce se synem se náhle díváte do očí smrti. Především je to ale film o lidské pošetilosti, příliš živé fantazii a touze, aby se děly nadpřirozené věci. Ale ony se možná opravdu dějí, když si to budeme dostatečně pevně přát...a něco pro to uděláme... PS: potěšilo mě, že to schytal ten barák, a ne Človíček. ()
Film by som rozdelil zhruba na tri tretiny. Prvá tretina svojim pomalým tempom najskôr pôsobila upokojujúco, neskôr ale jednotvárne a nezáživne, s dlhým Alexandrovym monológom o ničom. Druhá tretina, po šokujúcej správe, bola pre zmenu bezútešne nezáživná. Až tretia tretina ma konečne začala baviť a záver bol priam strhujúci. Ak by som mal hodnotiť podľa silného dojmu, ktorý vo mne film zanechal, hodnotil by som vysoko. Lenže nedokážem odignorovať nezáživných prvých 100 minút. ()
Obrazová, hluboká, archetypální Tarkovského poetika je skutečně silným zážitkem, který se příčí snaze film nějakým způsobem více interpretovat i hodnotit. ()
Hodně přepálená stopáž, zdlouhavý byl každý záběr, celý film jsou filosofické úvahy a prvních 40 minut dokonce neopustíme jeden byt. Při Andrei Rublovovi jsem dával pozor a snažil se pochopit co se snaží režisér říci, v Oběti mi chyběl důvod proč pozorně poslouchat a přemýšlet co to asi tak znamená. Doporučuji před sledováním vypít alespoň dvě velké. ()
Tarkovskyho nejlepší film, dílo, ve kterém dotáhl své poetické vyprávění téměř k dokonalosti, o kterou se tolik po svůj celý život snažil. Lépe zakončit svoji kariéru asi ani nemohl. Snímek, ve kterém je přehršel myšlenek a zcela hypnotických pasáží, ani po 10 projekcích mě nepřestane fascinovat. Nemá smysl cokoliv psát a analyzovat - to se prostě musí vidět. A celkově mi přijdou jakékoliv analýzy zrovna u Tarkovskyho filmů zbytečné (tedy nejen u jeho filmů, ale tady přece jen víc než u jiných). Je to totiž přesně ten typ uměleckého díla, ze kterého si každý vezme přesně to důležité pro sebe a musí se bez jakéhokoliv předchozího ovlivňování recenzemi, analýzami apod. procítit. Je to stav vědomí, jakási meditace - cesta kamsi jinam - kterou u jeho snímků prožívám. A věřím, že nejsem sám. Navíc u tématu, které se tolik dotýká každého z nás. A název filmu je natolik výstižný a vlastně vzhledem k událostem, které po dotočení následovaly i ironický, že si říkám, jestli je vůbec možné, aby tohle vše byla pouze náhoda. 100 %. ()
Tady se ani nebudu zdržovat dlouhým komentářem. Od Zrcadla se Andrej ve své poetice nikde neposunul (nepočítám tam Stalkera, to je kapitola sama o sobě) a jen shrnuje to, co už jsem znal v jeho předchozích filmech. Děj na 5 minut a pointa rovněž vysvětlena v pár větách, což je na dvě a půl hodiny zatraceně málo. Silně obohacen jsem byl Solarisem, Rublevem, částečně i Stalkerem, ovšem filmy Ivanovo dětství, Zrcadlo, Nostalgie ani Oběť mě už ničím nepřekvapily a ani nikterak neobohatily. Tarkovský tu své úzkoprofilové pojetí filmu zahání do extrému a totálně vyvařené dialogy, které jedou jak přes kopírák z jeho předchozích děl, to nezachrání. Chápu, že pro někoho může mít film sentimentální charakter díky tomu, že režisér během natáčení dostal rakovinu, ze které se už nedostal, a může to tak být do jisté míry jeho nejniternější výpověď, ale mě nezaujali ani herci z bergmanovské školy, (až na krásnou Filippu Franzén), rovněž jsem tam necítil emočnost, empatičnost a silnější rezonanci v podobě výpovědi, kterou film chtěl přinést. Hvězdička za symbolický začátek a konec v podobě hudby a zasazeného stromu, bylo to ale průhledné, že tomu tak bude, kdo už Tarkovského zná. Poslední film tohoto věhlasného režiséra tak pro mě vyšuměl zcela do prázdna, a nebo jsem na jeho pochopení ještě hodně mladý, a ocením ho na stará kolena. Pak si ovšem po shlédnutí všech děl pokládám otázku, jestli přeci jen není tento režisér přeceňovaný. Zatím se zdržuji odpovědi, určitě dám některým jeho filmům ještě šanci, hlavně těm, které jsem hodnotil méně hvězdičkami. ()
Velmi těžký filmový zážitek kdy Tarkovskij k dílu přistupuje zcela nekompromisně a proto je velmi těžké jej komentovat. Tarkovskij nejde divákovi ani trošku naproti, to naopak musí divák. Vizulní krása, dlouhé nájezdy a záběry beze střihu jsou všudypřítomné a připomínají obživlé obrazy klasiků. Intelektuální rozsah, úvahy, spiritualita, víra a sebepoznání jsou zase ústředním motivem konání postav, které vlastně postavami přestávají být a dle mého názoru jsou obrazem Tarkovského sebevyznání , bilancování svého poznání a završení života. Závěrečné věnování svému synovi.. s láskou a důvěrou.. je jakýmsi loučením se světem doufajíc v jeho lepší budoucnost. Oběť proto vnímám jako pomník Andreje Tarkovskeho do kterého vytesal všechny své odkazy a přání. ()
Nejpoetičtější a do jisté míry i nejspirituálnější Tarkovskij. Viděnou pouze jednou. Na plné pochopení si to budu muset vystřihnout ještě 2x... ()