Drsný chlapík

Patřím mezi ty, kteří film viděli "kedysi dávno vo slovenskom dabingu". Film se mi celkem vykouřil z hlavy a až jeho nynější uvedení v televizi mi jej znovu připomnělo a též osvětlilo, proč jsem na něj takřka úplně zapomněl. Inu proto, že nebylo moc co si pamatovat. Ventura sice i ve věku přes 60 nepostrádal charisma, ale to je tak všechno. Děj dost nudný, jeho příliš velkou část tvoří flashbacky, postavy nejsou extra zajímavé a konfrontace s dvojicí Indiánů, kterou film  celou dobu slibuje, se vůbec nekoná a film se tím vypořádá jedním závěrečným záběrem. I ten mistr Morricone se tentokrát dost utnul. (19.04.2022)

Lino Ventura je sice můj velkej oblíbenec, ale tenhle film mi přišel asi stejně blbej jako účes Claudie Cardinale. Začíná to sice docela zajímavě a přestřelka hned na začátku je celkem dobrá, ale potom následuje totální nuda a ta vydrží až do úplnýho konce. A ta část, kdy se hlavní hrdinové vydaj hledat poklad, mi přišla naivní jak Hoši od bobří řeky. Jinak Morriconeho hudba je tentokrát hrozná. (08.11.2013)

je zvláštní jak čas může změnit náhled na jeden film. Když jsem ho poprvé v roce 85 (plus-mínus) viděl na programu ČST ve slovenském jazyce, byl to okamžitě kult mého mládí. Neexistovalo nic co by se mi nelíbilo. Tedy krom Lino Ventury. Byl divnej. Pupkatej strejda a drsoň co kosí davy? No zvykl jsem si... po pár podívání. o 30 let později (plus-mínus) už film vyznívá zcela jinak. Lino Ventura je zcela OK (prakticky nejsympatičtější postava filmu) a ostatní bere za své. Ta brutální nuda uprostřed (řekněme mezi vodopádem a Eiffelovkou), ta divná blondýna s tlustým krkem. K tomu leta vybudovaná alergie na "francouzské přehrávání" a jejich debilní gesta když argumentují. Drobné kopance (dějové i logické) najednou z filmu dělají sotva průměr a snad jen nostalgie mi nedovolí dát hvězdičky pouze dvě. To jsou věci... (01.07.2014)

Jeden z nejslabších Venturových filmů, co jsem kdy viděla. V těch letech už začínala filmařina zvolna upadat. Mistr Ventura má ale tu schopnost, že udrží u filmu, který by člověk po deseti minutách smetl ze stolu a ani by ho nechtěl sbírat. "Dokud má člověk nohy, tak má utíkat," říká se ve filmu. Pozorujíc ty laciné záběry a triky, které vyloženě nesnáším (bojovka u nás v lese?), uvažovala jsem o tom...., že vezmu nohy na ramena. Ale Morricone to zase jel geniálně a pan Ventura nezklamal a dotáhl mě do zdárného konce, tedy spíš zdárně do konce. (26.09.2011)

Tož po víc než 12ti letech se znovu sešli staří kamarádi, režisér a scenárista José Giovanni s jedním ze svých dvorních herců, Lino Venturou. Pánové si nostalgicky zavzpomínali na starý časy, kdy spolu dělali dobrodružné filmy. Protože chtěli svojí nostalgií přenést i na diváky, natočili spolu v podobném duchu nový film... o síle přátelství, o touze po dobrodružství, o nezapomenutelných drsných zážitcích v lesním či vodném prostředí. Všechno je fajn, Lino se svým charismatem ty necelé dvě hodinky celkem dokáže utáhnout, příjemně se na to dívá, má to v sobě napětí (byť s hodně předvídatelným dějem) a docela si umím představit, že v době vzniku mohli být nadšeni i Venturovi skalní fanoušci. Ale já jsem zvyklý přeci jen na vyšší laťku, ta tvůrčí nostalgie a dojetí z naivního příběhu (nejvíc v závěrečné půlhodině) se na mne jakožto mladého diváka v roce 2020 dokázaly přenést jen částečně, vnímal jsem velice slabý pozdní odvar Velcích mluvků, Dobrodruhů či Dravce. Filmařské kouzlo 60. let se úplně vytratilo a víc než starší Giovanniho tvorbu to připomíná tuctové severoamerické kousky dobrodružno-rodinného žánru (ta Kanada se prostě nezapře! :)). Tak si říkám, když jsem první filmy s Linem V. viděl teprve dva roky dozadu, žebych Drsného chlapíka skutečně plně dokázal ocenit až za nějakých 10 let...? Zatím k již zmíněným kladům můžu ještě dodat, že snad poprvé mne bavila Claudia Cardinale. 65% (29.06.2020)