Drsný chlapík

Moje prvé sklamanie s Linom Venturom. Niežeby sa na to nedalo pozerať, to nie, svoju pohodu na tému priateľstvo to má, no neprinieslo to nič také, čo by vytrhlo z letargie iba priemerného filmu. Snímok má i ďalšie prvenstvo, ide totiž o prvý film (a zatiaľ jediný) kde mi totálne ale totálne liezla na nervy Morriconeho hudba. Sa mi ani nechcelo veriť, že ju má na svedomí práve on. Koniec mi tiež prišiel taký nemastný neslaný a dvojzmyselný. Prišli o skalp či nie? No ale to je skôr iba taký môj nepodstatný výkrik do tmy. Kvalitu to má, hlavne po hereckej stránke, nie je to celkom na odpis, no nič extra tu nehľadajte. Veľmi slabý priemer. 50/100 (11.03.2020)

Znovu do stejné řeky nevstoupíš. Scénárista José Giovanni zavzpomínal na rok 1967, kdy se podílel na scénáři Dobrodruhů. Zde se ujal i režie a do hlavní role obsadil Lina Venturu, který si jednu z postav zahrál již ve zmíněných Dobrodruzích. I tady se jedná o přátelství na život a na smrt, i zde se bojuje o zlato. Jenže to nefunguje tak, jak by mělo. Nemá to vůbec gradaci, nedrží to pořádně pohromadě, chvíli se film tváří jako tvrdej western, chvíli jako komedie, chvíli jako drama a celé je to zabalené do jakéhosi pseudodobrodružného hávu. Je to natahované až hrůza a těch nesmyslných a hloupých scén včetně flashbacků se tady najde habaděj. Moje milovaná Claudia Cardinale je tady odpudivá až "oči přechází" a připomíná spíš nějakou vyžilou barovou šlapku. Morriconeho hudba je občas dobrá, jindy zase příšerná. Nejlepší byla úvodní střílečka, která dávala tušit, že by mohla nastat solidní odplata. Bohužel vše sklouzlo někam, kde se kvalitní zpracování minulo s účinkem. (12.09.2021)

Tož po víc než 12ti letech se znovu sešli staří kamarádi, režisér a scenárista José Giovanni s jedním ze svých dvorních herců, Lino Venturou. Pánové si nostalgicky zavzpomínali na starý časy, kdy spolu dělali dobrodružné filmy. Protože chtěli svojí nostalgií přenést i na diváky, natočili spolu v podobném duchu nový film... o síle přátelství, o touze po dobrodružství, o nezapomenutelných drsných zážitcích v lesním či vodném prostředí. Všechno je fajn, Lino se svým charismatem ty necelé dvě hodinky celkem dokáže utáhnout, příjemně se na to dívá, má to v sobě napětí (byť s hodně předvídatelným dějem) a docela si umím představit, že v době vzniku mohli být nadšeni i Venturovi skalní fanoušci. Ale já jsem zvyklý přeci jen na vyšší laťku, ta tvůrčí nostalgie a dojetí z naivního příběhu (nejvíc v závěrečné půlhodině) se na mne jakožto mladého diváka v roce 2020 dokázaly přenést jen částečně, vnímal jsem velice slabý pozdní odvar Velcích mluvků, Dobrodruhů či Dravce. Filmařské kouzlo 60. let se úplně vytratilo a víc než starší Giovanniho tvorbu to připomíná tuctové severoamerické kousky dobrodružno-rodinného žánru (ta Kanada se prostě nezapře! :)). Tak si říkám, když jsem první filmy s Linem V. viděl teprve dva roky dozadu, žebych Drsného chlapíka skutečně plně dokázal ocenit až za nějakých 10 let...? Zatím k již zmíněným kladům můžu ještě dodat, že snad poprvé mne bavila Claudia Cardinale. 65% (29.06.2020)

Zpočátku to vypadalo na oddychový dobrodružný film. Potom na drsný moderní western. Pak najednou na drama o přátelství dvou mužů, kteří si v minulosti možná něco provedli. A potom zase na oddychový dobrodružný film, u něhož nakonec zůstalo. Škoda scénáře, který vyloženě odflákl linku mstivých indiánů (jak Alda vystopovali atd., o závěru nemluvím), a především škoda toho finále na člunu, které je tak dramatické, až je nechtěně směšné. Všechna čest patří Lino Venturovi, jenž špatně hrát neuměl, mistru Morriconeovi, o němž platí totéž, celé té "westernové" části a také onomu vykreslení přátelství, které bylo uvěřitelné se vším všudy (zase hlavně díky pánům V. a M.). (23.12.2013)

Jeden z nejslabších Venturových filmů, co jsem kdy viděla. V těch letech už začínala filmařina zvolna upadat. Mistr Ventura má ale tu schopnost, že udrží u filmu, který by člověk po deseti minutách smetl ze stolu a ani by ho nechtěl sbírat. "Dokud má člověk nohy, tak má utíkat," říká se ve filmu. Pozorujíc ty laciné záběry a triky, které vyloženě nesnáším (bojovka u nás v lese?), uvažovala jsem o tom...., že vezmu nohy na ramena. Ale Morricone to zase jel geniálně a pan Ventura nezklamal a dotáhl mě do zdárného konce, tedy spíš zdárně do konce. (26.09.2011)