Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Robert právě opustil svou ženu a snaží se skoncovat se životem. Jen náhoda ho svede dohromady s Brunem, mobilním technikem promítacích zařízení, jenž objíždí omšelá a upadající kina podél hranice NDR a NSR. Dva muži, již se vůbec neznají, každý uzavřený do zcela jiného druhu samoty, se vydávají na společnou cestu. Cestu sblížení, cestu poznání a cestu ovlivnění. Tříhodinová "roadmovie", ve které jsou obraz, atmosféra a prostor pro naše vlastní myšlenky daleko důležitější než samotný příběh a jeho narace. (anniehall)

(více)

Recenze (47)

Malarkey 

všechny recenze uživatele

Četl jsem tu zdejší komentáře a vesměs chápu nadšení z filmu. Wim Wenders umí z prdu udělat kuličku. Film si totiž vysloveně na nic nehraje. Naopak rozjíždí nekonečně dlouhou road-movie, kde zajímavé jsou některé dialogy. Záměrně říkám některé, protože jich tam obecně zase tak moc není. Pak také některé záběry kamerou, u kterých se dá dobře pochrupkávat. Ale hlavně je tu scéna, kde jedna ze dvou hlavních postav sere přímo před kamerou. Je to dlouhé, intenzivní a myslím si, že podobně hypnoticky už na nikoho, kdo sere přímo před kamerou, koukat nebudu tak, jako v případě tohoto filmu. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Ve filmu "Tak, jak šel čas" nezapře Wim Wenders svoje okouzlení bluesem. Nejen hudbou a skvělým výběrem písniček, ale především svými obrázky. Ve svém filmu "bylo nebylo", žil nežil", "stalo se nestalo", se pokouší (a podle mého názoru velmi dobře) definovat onen "blues feeling", jak jsme ho cíili v sedmdesátých letech i zde (politická represe, zde i tam, hraje v tom jen nepatrnou roli). Všecha dobrodružství, které v tomto ohledu náš pár absolvuje jsou naprosto relevantní. Problém "žít s" a žít bez" a "žít ve změně" se nedá probrat na pětníku, zde nezáleží tolik na sofistikovaných dialozích, ale na onom "ději neději", na budoucnosti, do kterré couváme pozpátku, protože vidíme jen naši minulost, která se přitom ještě neustále mění. - Starší lidé mého věku budou přitom zřejmě strádat atakem mikrospánků, ale i to zde patří k "věci nevěci". ()

Reklama

asLoeReed 

všechny recenze uživatele

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. ()

Enšpígl 

všechny recenze uživatele

Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. ()

Chrysopras 

všechny recenze uživatele

Moje třetí setkání s Wendersem a zase zklamání. Nebo spíš "očistec" je přiléhavější zhodnocení. Neskutečná černobílá nuda s pár zvláštníma figurkama. Wenders je z těch top režisérů tím, se kterým se nejvíc míjím ( snad ještě Kurosawa ho může "ohrozit" - tam mě ale většina jeho děl teprve čeká ) a těžko už to bude náhoda. Na další šanci asi nemám nervy.... ()

Galerie (16)

Reklama

Reklama