V běhu času

Ve filmu "Tak, jak šel čas" nezapře Wim Wenders svoje okouzlení bluesem. Nejen hudbou a skvělým výběrem písniček, ale především svými obrázky. Ve svém filmu "bylo nebylo", žil nežil", "stalo se nestalo", se pokouší (a podle mého názoru velmi dobře) definovat onen "blues feeling", jak jsme ho cíili v sedmdesátých letech i zde (politická represe, zde i tam, hraje v tom jen nepatrnou roli). Všecha dobrodružství, které v tomto ohledu náš pár absolvuje jsou naprosto relevantní. Problém "žít s" a žít bez" a "žít ve změně" se nedá probrat na pětníku, zde nezáleží tolik na sofistikovaných dialozích, ale na onom "ději neději", na budoucnosti, do kterré couváme pozpátku, protože vidíme jen naši minulost, která se přitom ještě neustále mění. - Starší lidé mého věku budou přitom zřejmě strádat atakem mikrospánků, ale i to zde patří k "věci nevěci". (04.07.2021)

Dobrá, ale trochu delší roadmovie, kde hlavní představitelé se dobírají zjištění, že změnu musí začít každý sám u sebe. Stačí jen nemít strach z neznáma, každého dne se něco překrásného počíná. Pěkný výkon podávají oba hlavní představitelé: Hanns Zischler (v roli Roberta) a tradičně Rüdiger Vogler (v roli Bruna). Film, který do určité míry nutí člověka myslet se pozastavuje u krás prostých věcí i okolností v životě. Ale největším nepřítelem není nikdo cizí, ani nikdo blízký (jako bývalá žena, či otec), ale pouze sám sobě je člověk největší překážkou v touze po tom uchopit život z jiné strany. (18.05.2009)

Nikdy som nemal rešpekt pred veľkými menami, a vlastne ani neviem, či je Wim Wenders naozaj takou veľkou režisérskou osobnosťou. Dočítal som sa, že film nemal riadny scenár a všetko sa pytlíkovalo po večeroch. Nič proti tomu, ale takto sa nakrúcajú sitcomy a je to na nich, ako aj na tomto filme vidieť. Táto trojhodinová čiernobiela nuda mi trochu pripomenula menej známe diela českej novej vlny, ale to bolo pred 50 rokmi a vtedajšie postupy sa už vyčerpali. Úprimne neviem, čím ma mal tento narýchlo a improvizovane spichnutý výtvor zaujať? Pri sledovaní niektorých filmov som sklamaný. Pri sledovaní tohto som sa cítil byť podvedený. (02.04.2012)

Možná pro mě dosud tvůrčí vrchol Wilhelma Wenderse. Film vznikl už jako zralá a uvědomělá forma osobního stylu, tvůrčího postupu, který Wim zakládal na vstupním nápadu a inspiraci, které definitivně rozvíjel až při samotném natáčení. V příběhu je několik také naprosto geniálních míst. Není náhodou, že sílou snímku na černobílém materiálu jsou také samotné obrázky - každý záběr jako by byl samostatnou a úžasně poetickou fotografií: Wenders je skvělý fotograf. Objíždí si plánovaná místa, kde se bude odehrávat příběh, a fotí. Zaznamenává si detaily a vnímá podobu, atmosféru, která nějak působí, a tuto náladu pak přenáší až na diváka. Wendersovi filmy jsou rozpoznatelné a specifické. Je potřeba a nic tomu nebrání, aby divák byl chycen příběhem, o němž má pocit, že se před ním právě vytváří a odkrývá - stejně jako se teprve při natáčení vytvářel scénář. Wim Wenders říká, že při Im Lauf der Zeit psal dialogy vždy večer před dalším natáčecím dnem; nejprve s oběma hlavními protagonisty Rudigerem Voglerem a Hannsem Zischlerem, později už sám, jak si oba herci přáli, a dával jim text poránu, aby se do něj pak hned vtělili. Tvorba těchto filmů, jakým je už předchozí Alice ve městech, muselo být skvělým dobrodružstvím. Příběh, který tedy vznikal v létě během 11 týdnů, byl režírován Wendersem ve vlastní produkci; asi patnáctičlenný štáb putoval vyprahlými pustinami německé "země nikoho", podél hranic dvou německých států, jen s vůdčími body v místech, kde stály inzerované kina, cíl příběhu jedné z postav, zastavovali, kde se jim chtělo, natáčeli, co zaujalo. Takto to Wim Wenders popisuje v knize. Inspirací prostě pouze byly fotografie amerického fotožurnalisty z jihu USA. Je úžasné, jak Wenders dokázal autenticitu prostoru a času předvést, úsporně (místo střihu používá pomalou jízdu a změnu polohy kamery, tím vzniká hloubková montáž, pozorující a přímo na místě), s citem a uměním vidět, zajímat se, slyšet, cítit. Navíc Wimovi taky nechybělo sebevědomí: v jednom z posledních dialogů říká majitelka kina, že "film, to je umění vidět." Že Wim Wenders v tomto byl mistr, odhaluje poslední úžasný záběr: v odraze na skle Voglerovy dodávky se zobrazuje dvojice písmen WW jako Wendersův implicitní podpis. Kamera stoupá na štít kina, kde se v nápise "WW WEISSEWAND" rozsvítili jen tato písmena - WW E ND. (04.03.2009)

Nádhera. Pokud má někdo dojem, že se ve filmu nic neděje, ať si počká na konec a ona mu to paní majitelka kina vysvětlí. Oslava filmařiny jako takové, hudby a obrazu a svobodomyslnosti lidských dušiček, čímž zjevně nedisponuje chrápající kolega malarkey. Viděno v rámci festáčku Německá filmová pavlač. (30.07.2017)