Lisabonský příběh

Ústredný európsky protagonista - Filip Zima [v origináli ako Phillip Winter] - teda akýsi »zvukový inžinier«, ktorý po úvodnej, a k tomu i naprosto strastiplnej ceste; následne snáď konečne prichádza i do tohto hlavného mesta Portugalska - do Lisabonu, pretože ho o to vskutku akosi priamo požiadal jeho dobrý priateľ - režisér Friedrich "Frederico" Monroe, ktorý údajne na tomto mieste nakrúca nejaký «dokumentárny film» o Portugalsku/Lisabone v klasickom štýle, ako by to azda rovnako [u]činil i sám Buster Keaton v Kameramanovi, alebo Dziga Vertov v Mužovi s kinoaparátom v nasledovnom poradí, pričom zrovna po tomto ústrednom režisérovi, zatiaľ vôbec niet žiadnej stopy; skrátka, úplne sa znenazdajky len tak z čista jasna niekam do naprostého neznáma vyparil, a práve preto sa hneď do hlavného čela postupne dostával i tento vlastne pomerne dosť [ne]sympatický zvukár so zlomenou nohou, ktorú mal síce v sadre, no i napriek tomu neustále kamsi behal, ako nejaká srnka, čo bolo z môjho pohľadu - minimálne dosť zvláštne zistenie. • Čiže, medzitým si do ruky vzal tyčový mikrofón, aby v exteriéroch nahrával potrebné zvuky pre daný film, keď čochvíľa naďabil i na skutočnú portugalskú skupinu - Madredeus, ktorá jednak nahrávala hudbu do príslušného filmu, a jednak sa zase hlavná postava popritom všetkom asi rovnako ['platonicky'] zamilovala i do tejto speváčky - Teresy Salgueirovej, kedy sa mi normálne zazdalo, že sa tentoraz pretínala realita s fikciou. • Popri niektorých skutočne pozitívnych aspektoch [najmä hudobného doprovodu + celkovej práce so zvukovou stopou], naprieč týmto trocha neúplným titulom v podobe Lisabonského príbehu, musím vzápätí predsa i s určitým poľutovaním skonštatovať, že táto "wendersovka", na mňa zapôsobila akýmsi »monotónnym dojmom«, čoho som sa v podstate nikdy príliš poriadne nezbavil, no i tak si zrejme dokážem výslednú, trojkovú známku titulu, obhájiť; zakaždým záleží len na každom uhle pohľadu, ako sa človek, resp. teraz iba divák, nakoniec k danej veci postaví. (15.04.2024)

Posledních pár let v rámci sledování filmů hodně rád pomyslně cestuji po mnoha zajímavých zemích a jelikož jsem zatím stále pořádně nenahlédl do portgualské kinematografie (snad jen kdysi jedním černobílým dětským filmem), o to víc mě těšila cesta po Lisabonu v režii velkého cestovatele a vypravěče s filmovou kamerou, Wima Wenderse. Jeho road movies nebo-li dramata na cestách, zasazené skoro pokaždé do jiných koutů světa, mě obvykle snadno pohltí, probouzejí silné emoce a baví mě sledovat ty všední i nevšední postavy, různá města a místa, svět a kulturu kolem nich Wendersovou optikou. Kdežto vše je opět dotvářeno skvěle zvolenou hudbou a nasnímáno i sehráno s obrovskou láskou k filmovému umění, nad jehož směřováním se ostatně tady Wenders (stejně jako např. i v starším snímku V běhu času) v druhé vrstvě opět zamýšlí....a tentokrát nás i naplno nechává odhalit, proč točí přesně takovým způsobem a s přibývajícími léty stále více nezávislým stylem. „Když jsme bylí malí, filmy nám vyprávěli spoustu příběhů. Teď jde o to, aby se ty příběhy prodali.“  ...a zatímco tady nechává točit na dávnou kameru se starou klikou jednu z výrazných postáv, o 2 roky později si Wenders (stejně jako filmař Friedrich) jeden svůj film o průkopníkovi podobným „archaickým“ způsobem i přímo natočí. Režisérův dvorní herec Rüdiger Vogler se mi zdá s mírně stárnoucím věkem stále více sympatický, hravě si umí během první části poradit s hořce komickými smolařskými příhodami na cestách autem do Lisabonu a posléze coby filmový zvukař odvádět netypickou, pozoruhodnou práci s nejen nahráváním, ale především vytvářením nejrůznějších zvuků, dokonce i v kolektivu dětí. Na základě některých komentářů jsem se trochu bál údajně velké nudy a těším se, že jsem dostal naopak originální, poutavý a svou atmosférou i příběhem velmi příjemný kousek. Asi jsem holt s panem režisérem už dávno plně naladěný na stejnou vlnu. [90%] (28.07.2022)

Je zajímavé sledovat, jak se Wendersův pohled od čistě existenciálních filmů v 70. letech postupně proměňoval. Na Lisabonský příběh jsem se hodně těšil, protože to měl být poslední odlesk všech těch skvělých zadumaných Chybných pohybů a Alicí ve městech. Zpočátku to tak opravdu vypadalo, úvodní scény byly opravdu výtečné, klasická wendersovská kombinace cesta-čas-hudba mě opět pohltila a i pokračování s nekončícím čekáním na přítele ve starém lisabonském domě bylo příjemné, atmosférické a opojné svou poetikou neurčitosti a absolutní absencí spěchu vně i uvnitř filmu. Jakmile se ovšem Wenders v poslední třetině přesunuje k vyřešení záhady s přítelem-filmařem (jehož postava je oproti očekávání hodně protivná a tedy v protikladu k Winterovi - Voglerovi) a předává tak naprosto konkrétní poselství, začíná být lehce křečovitý a ona poetika převalujícího se "zapečetěného času", v průběhu filmu narušovaná pouze občas, nakonec zcela podléhá jakési zpronevěře a po skončení titulků tak přetrvává pocit, že celá poslední třetina (i s průběžnými vložkami s tajemným chlapcem) je v Lisabonském příběhu jaksi navíc. Neurčitost je totiž mnohdy opojnější než konkrétnost. (21.05.2013)

Přiznám se, že mi byl Philip dost nesympatický a většina dění, která se odehrávala kolem něj, mi přišla otravná a nezajímavá, včetně pátrání po jeho švihlém kamarádovi Friedrichovi. Pobavily mě pouze Philipovy výpravy za nahrávkami zvuků a užila jsem si černobílé záběry města, které mu tam Friedrich zanechal. Přidané zvukové záběry i muzika lisabonské kapely k nim pěkně sedly. Značnou část filmu jsem se ovšem zabývala úvahami o tom, že svoji příští návštěvu portugalské kinematografie musím naplánovat poněkud lépe.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (16.04.2015)

Lisabonský příběh patří do kategorie roadmovie jen na svém začátku, kdy absolvujeme nápaditě a autenticky zinscenovaný, automobilový přesun Evropou. Je vidět, že tento Wendersův oblíbený žánr je jeho silnou parketou. Zbytek, lépe řečeno většina filmu je dokument vzdávající hold Lisabonu, portugalské režisérské legendě Manoelu de Oliveirovi, skupině Madredeus a především staré dobré filmové a zvukové technice. „Natočené záběry už dávno nejsou to, co bývaly. Nedá se jim už věřit“, stěžuje si rezignovaně hrdina příběhu na tehdejší rozmach „vidiotů" s jejich videokamerami. V dnešním digitálním světě by si chudák už asi hodil mašli. (03.10.2011)