Lisabonský příběh

Přiznám se, že mi byl Philip dost nesympatický a většina dění, která se odehrávala kolem něj, mi přišla otravná a nezajímavá, včetně pátrání po jeho švihlém kamarádovi Friedrichovi. Pobavily mě pouze Philipovy výpravy za nahrávkami zvuků a užila jsem si černobílé záběry města, které mu tam Friedrich zanechal. Přidané zvukové záběry i muzika lisabonské kapely k nim pěkně sedly. Značnou část filmu jsem se ovšem zabývala úvahami o tom, že svoji příští návštěvu portugalské kinematografie musím naplánovat poněkud lépe.Viděno v rámci Challenge Tour 2015:30 dní se světovou kinematografií. (16.04.2015)

Láska na první pohled a na celý život, i když dnes už jen nostalgická, ne vášnivá. Do tohohle filmu jsem se už někdy v polovině devadesátek zamiloval třeba proto, že jeho hlavní hrdina sedne do auta a jede za kámošem do Lisabonu. A já bych tenkrát taky k smrti rád sedl do auta a odjel do Lisabonu, ale neměl jsem ani řidičák, natož auto a ani prachy na cestu. Tak jsem aspoň ten vysněný Lisabon navštěvoval díky tomuhle filmu tak často, jak ho jen v nějakém kině dávali (a dávali ho tehdy naštěstí hodně často). Zamiloval jsem se fatálně i do melancholické hudby skupiny Madredeus, dokonce jsem si pár těch jejich úžasných filmových songů v kině nahrál na mého walkmana s diktafonem, a pak tu nahrávku hrozivé zvukové kvality šťastně poslouchal. To tenkrát totiž ještě nebyl nějaký ten internet a já neměl možnost se k té rajské hudbě dostat nějak jinak. A touha postavy pološíleného režiséra "být se všemi lidmi na všech místech" je při jejím hlubším promyšlení existenciálně až hrozivě silná, je to vlastně touha po všeobjímajícím všeprostupujícím božství, po Absolutnu. Ale jelikož je ve fyzickém těle nedosažitelná, musí se holt člověk spokojit třeba s ruční kamerou na kinofilm a s natáčením černobílých obrázků ze starého mizejícího Lisabonu... / V létě 2017 jsem konečně Lisabon navštívil a při brouzdání Alfamou objevil a nafotil mnohá mně blízká a důvěrně známá místa, kde se film natáčel. Silný zážitek! (12.03.2014)

Ústredný európsky protagonista - Filip Zima [v origináli ako Phillip Winter] - teda akýsi »zvukový inžinier«, ktorý po úvodnej, a k tomu i naprosto strastiplnej ceste; následne snáď konečne prichádza i do tohto hlavného mesta Portugalska - do Lisabonu, pretože ho o to vskutku akosi priamo požiadal jeho dobrý priateľ - režisér Friedrich "Frederico" Monroe, ktorý údajne na tomto mieste nakrúca nejaký «dokumentárny film» o Portugalsku/Lisabone v klasickom štýle, ako by to azda rovnako [u]činil i sám Buster Keaton v Kameramanovi, alebo Dziga Vertov v Mužovi s kinoaparátom v nasledovnom poradí, pričom zrovna po tomto ústrednom režisérovi, zatiaľ vôbec niet žiadnej stopy; skrátka, úplne sa znenazdajky len tak z čista jasna niekam do naprostého neznáma vyparil, a práve preto sa hneď do hlavného čela postupne dostával i tento vlastne pomerne dosť [ne]sympatický zvukár so zlomenou nohou, ktorú mal síce v sadre, no i napriek tomu neustále kamsi behal, ako nejaká srnka, čo bolo z môjho pohľadu - minimálne dosť zvláštne zistenie. • Čiže, medzitým si do ruky vzal tyčový mikrofón, aby v exteriéroch nahrával potrebné zvuky pre daný film, keď čochvíľa naďabil i na skutočnú portugalskú skupinu - Madredeus, ktorá jednak nahrávala hudbu do príslušného filmu, a jednak sa zase hlavná postava popritom všetkom asi rovnako ['platonicky'] zamilovala i do tejto speváčky - Teresy Salgueirovej, kedy sa mi normálne zazdalo, že sa tentoraz pretínala realita s fikciou. • Popri niektorých skutočne pozitívnych aspektoch [najmä hudobného doprovodu + celkovej práce so zvukovou stopou], naprieč týmto trocha neúplným titulom v podobe Lisabonského príbehu, musím vzápätí predsa i s určitým poľutovaním skonštatovať, že táto "wendersovka", na mňa zapôsobila akýmsi »monotónnym dojmom«, čoho som sa v podstate nikdy príliš poriadne nezbavil, no i tak si zrejme dokážem výslednú, trojkovú známku titulu, obhájiť; zakaždým záleží len na každom uhle pohľadu, ako sa človek, resp. teraz iba divák, nakoniec k danej veci postaví. (15.04.2024)

Lisabonský příběh patří do kategorie roadmovie jen na svém začátku, kdy absolvujeme nápaditě a autenticky zinscenovaný, automobilový přesun Evropou. Je vidět, že tento Wendersův oblíbený žánr je jeho silnou parketou. Zbytek, lépe řečeno většina filmu je dokument vzdávající hold Lisabonu, portugalské režisérské legendě Manoelu de Oliveirovi, skupině Madredeus a především staré dobré filmové a zvukové technice. „Natočené záběry už dávno nejsou to, co bývaly. Nedá se jim už věřit“, stěžuje si rezignovaně hrdina příběhu na tehdejší rozmach „vidiotů" s jejich videokamerami. V dnešním digitálním světě by si chudák už asi hodil mašli. (03.10.2011)

Velká oddechovka ztrácí své kouzlo u poslední fáze, kdy ji nalezený Friedrich značně podusil svým pseudo-intelektuálním projevem o dokonalém zachycení filmového obrazu. Tahle snůška keců byla i na mne až příliš, a jednoznačně ubírá hodnocení výrazně směrem dolů. Do toho okamžiku jinak velice příjemný snímek. (11.06.2008)