Způsob zabíjení

Dechberoucí.. Úplně chápu proč tomu Herzog pomohl na svět. Tohle je fakt unikát. Oppenheimer natrefil na zlatou žílu, kdy mu extrémní otevřenost protagonistů umožňuje hrábnout nezvykle hluboko a nazírat na to vše z úhlu který i přes svou stylizaci ve výsledku tvoří komplexnější a relevantnější výpověď než kdejaká striktně (a poctivě) faktografická filmařina.. ... Snad poprvé v životě jsem v dokumentu natrefil na společenství (nechci říct přímo kulturu nebo národ) kterému absolutně od základu nerozumím. Korupce, krutost, cynismus, atrofovaná empatie a morálka, nejsprostější kýč jako estetická norma, nejsofistikovanější argumentace někde na úrovní sedmé třídy základní školy.. to vše prorostlé naprosto samozřejmě celou společností... Věřím, že dokument o životě mimozemšťanů by mě fascinoval možná o kousek méně než tenhle bizar.. (22.09.2019)

"War crimes are defined by the winners" Silný zážitek, který se pár minut po zhlédnutí těžko popisuje... Myslím si, že příběh hlavní postavy Anwara Konga není stěžejní. Samotné "prozření" v průběhu filmu považuji za slabší článek dokumentu, ačkoliv se nejspíš skutečně jednalo o spontánní reakci. Nejzarážející scéna snímku je určitě talkshow v národní indonéské televizi. Nechci moralizovat, ale když moderátorka v přímém přenosu oslavuje masového vraha pro "efektivní vypořádání s komunisty - omlouvám se, pokud neparafrázuji doslovně", je něco špatně. Ona je jedna věc hodnotit situaci v Indonésii z pozice zhýčkaného Evropana se zakořeněným liberálním smýšlením, ale postavení společnosti v Indonésii k jejím přešlapům z minulosti shledávám za naprostou etickou dezintegraci bez ohledu na geografický či historický kontext. Silný zážitek, který byste měli vidět! (27.05.2013)

Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“. (18.07.2013)

Film ktorý mi nedáva z morálnej stránky zmysel, ktorý pokladá otázky kde je Boh keď sa podobné veci dejú a pri ktorom chcem veriť že je fikciou. Keď som ho videl prvýkrát, nedal mi ešte stopercentnú katarziu, nedostal ma na plnej čiare - dodatočne som si uvedomil, že to môže byť jedine tým, že som informácie v ňom obsiahnuté nebol schopný a ochotný vstrebať a uveriť im. Masterpiece, či už obsahom, alebo formou. (10.11.2017)

"Act of Killing" je prvý z dvojice dokumentov o prevrate v Indonézii z roku 1965. Kým v "The Look of Silence" dostal priestor mladý lekár, ktorý sa postupne stretáva s nejedným vrahom svojho brata, krok za krokom sa dozvedá aký bol priebeh, akým spôsobom mu bol odobratý život, či sa snaží ukázať skutočnú históriu vtedajšej doby z pohľadu "poškodeného" v Indonézii, tento dáva priestor na vyjadrenie či opisovanie ohavných činov samotným zabijákom, gangsterom, ktorí boli, sú, a dlho budú pod ochranou samotnej vlády. Najviac zaráža fakt sily samotnej úprimnosti, s akou radosťou, bez akýchkoľvek výčitiek, priam s hrdosťou sebe samou títo "ľudia" dokázali zabíjať. Nuž, buďme radi (zatiaľ), že žijeme na našom malebnom Slovensku. (27.02.2016)