Způsob zabíjení

Místy budete mít pocit, že tohle všechno je nahrané, že se to prostě nemohlo stát. O to je tento dokument silnější, protože ono se to všechno stalo. Lidé zde naprosto v klidu mluví o tom, jak zabíjeli nevinné, prostě jenom proto, že se změnil režim, respektive nikdo nechtěl komunisty v zemi - zemí mám na mysli Indonésii. Protagonisté zde vzpomínají na skutečné události - mučení a zabíjení - a smějí se u toho. Bude vás mrazit. A to i proto, jak je film podán. Kamera zabírá bývalé zabijáky a jejich konverzaci, jako kdyby zabírala hovor dvou maminek v parku. Oni se předvádějí a možná si ke konci i uvědomují, co vlastně dělali. Možná ne. Divák ale rozhodně bude odcházet z filmu s pocitem, že je svět zase o něco horším místem. Ne proto, že by nás ničili přírodní katastrofy, ale proto, že se tak rádi ničíme sami. Děsivá, děsivá výpověď. (12.01.2014)

Dechberoucí.. Úplně chápu proč tomu Herzog pomohl na svět. Tohle je fakt unikát. Oppenheimer natrefil na zlatou žílu, kdy mu extrémní otevřenost protagonistů umožňuje hrábnout nezvykle hluboko a nazírat na to vše z úhlu který i přes svou stylizaci ve výsledku tvoří komplexnější a relevantnější výpověď než kdejaká striktně (a poctivě) faktografická filmařina.. ... Snad poprvé v životě jsem v dokumentu natrefil na společenství (nechci říct přímo kulturu nebo národ) kterému absolutně od základu nerozumím. Korupce, krutost, cynismus, atrofovaná empatie a morálka, nejsprostější kýč jako estetická norma, nejsofistikovanější argumentace někde na úrovní sedmé třídy základní školy.. to vše prorostlé naprosto samozřejmě celou společností... Věřím, že dokument o životě mimozemšťanů by mě fascinoval možná o kousek méně než tenhle bizar.. (22.09.2019)

"Act of Killing" je prvý z dvojice dokumentov o prevrate v Indonézii z roku 1965. Kým v "The Look of Silence" dostal priestor mladý lekár, ktorý sa postupne stretáva s nejedným vrahom svojho brata, krok za krokom sa dozvedá aký bol priebeh, akým spôsobom mu bol odobratý život, či sa snaží ukázať skutočnú históriu vtedajšej doby z pohľadu "poškodeného" v Indonézii, tento dáva priestor na vyjadrenie či opisovanie ohavných činov samotným zabijákom, gangsterom, ktorí boli, sú, a dlho budú pod ochranou samotnej vlády. Najviac zaráža fakt sily samotnej úprimnosti, s akou radosťou, bez akýchkoľvek výčitiek, priam s hrdosťou sebe samou títo "ľudia" dokázali zabíjať. Nuž, buďme radi (zatiaľ), že žijeme na našom malebnom Slovensku. (27.02.2016)

Film ktorý mi nedáva z morálnej stránky zmysel, ktorý pokladá otázky kde je Boh keď sa podobné veci dejú a pri ktorom chcem veriť že je fikciou. Keď som ho videl prvýkrát, nedal mi ešte stopercentnú katarziu, nedostal ma na plnej čiare - dodatočne som si uvedomil, že to môže byť jedine tým, že som informácie v ňom obsiahnuté nebol schopný a ochotný vstrebať a uveriť im. Masterpiece, či už obsahom, alebo formou. (10.11.2017)

Indonésie 1965-6. Po neúspěšném převratu, z něhož byla obviněna komunistická strana, bylo armádou a polovojenskými spolky umučeno a brutálně zavražděno více než milión obyčejných lidí. Stačilo, že je někdo označil za komunisty. Genocidu podporovala indonézská vláda a podporu měla i u západních vlád. Dokument přesně nespecifikuje, kterých. Zločinci nebyli dodnes potrestáni, naopak jsou zváni do veřejnoprávní TV k diskuzím jako hrdinové. Gangsterské jednotky v zemi působí stále a obyvatelstvo se bojí proti vládě jakkoli protestovat. Strašná země, o to hůře, že zase za účasti a podpory Západu. (09.06.2017)