Způsob zabíjení

Bůh nemá rád určitě komunisty..... Tahle věta mi asi nejvíc utkvěla v paměti. Až tragikomický dokument, který se ohlíží o skoro padesát let zpátky a mapuje násilné převzetí moci v Indonésii. Milión zvražděných, převážně komunistů, ten mluví už jenom sám za sebe. Jejich tehdejší katové po těch několika desítkách let dělají, jako by snad lovili králíky nebo přemnožené krysy a ani nehnou brvou a souhlasí s něčím, u čeho se mně můj rozum už tak dlouho nepříčil. Když to tak vezmu, jsem nakonec velmi rád, kde jsem se narodil. A to rozhodně nežiju v ideálním státě. (19.01.2015)

Film ktorý mi nedáva z morálnej stránky zmysel, ktorý pokladá otázky kde je Boh keď sa podobné veci dejú a pri ktorom chcem veriť že je fikciou. Keď som ho videl prvýkrát, nedal mi ešte stopercentnú katarziu, nedostal ma na plnej čiare - dodatočne som si uvedomil, že to môže byť jedine tým, že som informácie v ňom obsiahnuté nebol schopný a ochotný vstrebať a uveriť im. Masterpiece, či už obsahom, alebo formou. (10.11.2017)

Místy budete mít pocit, že tohle všechno je nahrané, že se to prostě nemohlo stát. O to je tento dokument silnější, protože ono se to všechno stalo. Lidé zde naprosto v klidu mluví o tom, jak zabíjeli nevinné, prostě jenom proto, že se změnil režim, respektive nikdo nechtěl komunisty v zemi - zemí mám na mysli Indonésii. Protagonisté zde vzpomínají na skutečné události - mučení a zabíjení - a smějí se u toho. Bude vás mrazit. A to i proto, jak je film podán. Kamera zabírá bývalé zabijáky a jejich konverzaci, jako kdyby zabírala hovor dvou maminek v parku. Oni se předvádějí a možná si ke konci i uvědomují, co vlastně dělali. Možná ne. Divák ale rozhodně bude odcházet z filmu s pocitem, že je svět zase o něco horším místem. Ne proto, že by nás ničili přírodní katastrofy, ale proto, že se tak rádi ničíme sami. Děsivá, děsivá výpověď. (12.01.2014)

Šedesátá léta v Indonésii a svébytné (vy)řešení situace kolem hrozby komunismu. A když se kácí les, tak létají třísky… Nastavování zrcadel demokratické společnosti částečně vzešlé z vyvraždění statisíců skrze bezprostředního zábavného staříka užívajícího si života plnými doušky, vzorného dědečka, národního hrdinu a jen tak mimochodem jednoho z vysoce postavených vykonavatelů výše zmíněného? Hrůzy minulosti, které vytvářely dějiny se dají zprostředkovat různě. Jako strohý výčet hrůz, jako portrét aktérů a jistě vás napadne ještě pár způsobů. Když budete mít štěstí, tak dostanete před kameru i některého z aktérů. Pravděpodobně se vám však nepoštěstí, že ti aktéři budou chtít aktivně spolupracovat natolik, že kývnou na zinscenování hrůz, které napáchali, protože cítí, že mladí si již neuvědomují co pro svou zemi udělali a chtějí, aby tu po jejich hrdinských činech zůstala nějaká stopa? A že se během příprav rozpovídají „jak to tenkrát oni viděli a jak to vidí dnes“? V nejsilnějších momentech (a není jich zase až tak málo) působivé, fascinující a mrazivé jako nic jiného široko daleko; nesporný problém však je, že tento kromobyčejný dokument je zprostředkován formou, která mu brání z něj dostat to nejlepší a jít až na dřeň. Naopak docela hrozí, že v důsledku uodané dvouhodinové stopáže, nenápadité formy a syndromu mluvících hlav, spousta diváků otupí (ne-li usne). A to by byla škoda již jen z důvodu, že vám autoři dají dobrý tip kam poslat (nejen) Ransdorfa s Grebeníčkem na „převýchovu“. (18.07.2013)

"Act of Killing" je prvý z dvojice dokumentov o prevrate v Indonézii z roku 1965. Kým v "The Look of Silence" dostal priestor mladý lekár, ktorý sa postupne stretáva s nejedným vrahom svojho brata, krok za krokom sa dozvedá aký bol priebeh, akým spôsobom mu bol odobratý život, či sa snaží ukázať skutočnú históriu vtedajšej doby z pohľadu "poškodeného" v Indonézii, tento dáva priestor na vyjadrenie či opisovanie ohavných činov samotným zabijákom, gangsterom, ktorí boli, sú, a dlho budú pod ochranou samotnej vlády. Najviac zaráža fakt sily samotnej úprimnosti, s akou radosťou, bez akýchkoľvek výčitiek, priam s hrdosťou sebe samou títo "ľudia" dokázali zabíjať. Nuž, buďme radi (zatiaľ), že žijeme na našom malebnom Slovensku. (27.02.2016)