Mrazík

U nás tak oblíbená a v bývalé SSSR to někteří lidé neznají! Koukali na mě jak baba, když si na ní děda bohatýrsky dupnul (jen rolničky prasečí trojky k tomu necinkaly). Nastěnka, která by copem mohla zabíjet, poroučí větru děšti .... vlastně jenom žádá slunce, jitřenku jasnou, aby nevycházelo, protože kouhouti jsou malí páni, jitřenka řídí kokrhání a ona potřebuje doplést punčochu. Kocour zarputile trvající na tom, že není Míca. Je toho hodně. Pestrobarevný koktejl postav, hlášek a scének, který dokáže pobavit a potěšit, i když už slovo za slovem znáte nazpaměť. (27.08.2010)

Rozhodně nepatřím do obrovského zástupu onanistů a onanistek, kteří si potřebují pohonit u tohoto sovětského kultu minimálně každé vánoce. Stejně tak ovšem nehodlám tuto pohádku posílat do horoucích pekel jenom proto, kde vznikla. Jakožto člověk, který nevyhledává a dá se říct, že ani moc nemá rád pohádky, musím ovšem přiznat, že Mrazík je jedna z mála milých a vtipných pohádek, která mi zkrátka nevadí. Tuto pohádku jsem v mládí viděl tolikrát, že bych ji jako jednu z mála zvládl převyprávět. Velkou pochvalu si zaslouží i český dabing, protože tohle bych si v originále vidět asi nepřál. [75 %] (03.01.2022)

Rusové jsou velcí umělci a Alexandr Rou je jedním z nejlepších tvůrců ruských filmových pohádek. Tomuto, původem irskému režisérovi, musím vyseknout poklonu, i přesto že byl členem komunistické strany. Mrazík je po formální stránce neobyčejně pohádkový, malebný, poetický i vtipný, herecké obsazení a výkony naprosto dokonalé. Za zmínku stojí též další, méně známá Rouova pohádka „Království křivých zrcadel“, jejíž výtvarná složka je znamenitá. Nebo zpracování Gogolových povídek "Večera na chutore bliz Dikaňki". (26.06.2007)

Mrazík je pohádka, která proslula spíše díky častému reprízování na televizních obrazovkách, než kvůli sobě samé. Pyšný bohatýr Ivan s naivní Nastěnkou doplnění postavami ostatními by nevybočovaly z klasické struktury pohádky, kdy princ se snaží získat svou princeznu a musí při tom překonávat překážky kladené okolím i sebou samým. Přičemž postavy mají vždy jednu výraznou charakterovou vlastnost - Ivan se chvástá, sklerotický Mrazík a chamtivá Marfuša s macechou. Výrazně utkví v paměti spíše výtvarná stylizace místy hraničící s nevkusem. Kýčovité jsou především zimní scény zasněžených lesů a Mrazíkova chaloupka, přeplácaná různými ozdobami, ornamenty spojenými se zimou. Jako u jednoho z mála filmů je u tohoto dabing spíše ku prospěchu, v originálním znění hlasy herců nepůsobí tak výrazně a např. baba Jaga v hlasovém podání Františka Filipovského je nesrovnatelná s původní. Revidováno 1.2.2011 Až doposud jsem měl k Mrazíkovi silné výhrady, po zhlédnutí několika dalších pohádek můj názor ale radikálně změnilo – většina z ních je totiž mnohem kýčovitější. Děj Mrazíka je sice jednoduchý a působí naivně, ale tak je tomu v případě naprosté většiny pohádek. Přestože je Mrazík velmi výrazně výtvarně stylizovaný, tak v tomto ohledu nedosahuje takových rozměrů jako další pohádky Alexandra Roua. Stylizace souvisí i s afektovaností postav, zatímco v Království křivých zrcadel je ministr Abaž celý zelený s bradavicemi jako opradová žába, tak v Mrazíkovi vše vypadá mnohem přirozeněji, ať už jde o chodící stromy nebo zlou Marfušku. (29.12.2005)

Nebudu lhát, něco z té ruské estetiky absolutní přeplácanosti se na mně přichytilo. Nevím, jestli za to může explicitně Mrazík nebo něco jiného. Každopádně ty zdobené čelenky, vyšívané šaty, ta krabice s "drahokamy", megadlouhé copy, no někde v mém nitru jsou tyto obrazy pevně usazeny. A ještě nezapomenout, že tam je spousta březových lesů a na to já taky trpím. (02.01.2021)