Zabývám se kulturní historií. Zajímá mne, jak se lidé na život - a vůbec na svět kolem sebe - dívali v minulosti a pozoruji, jak svět posuzují dnes.

Co se týče výměn, mám STOP stav. Měním pouze výjimečně, pokud nabídnete nějaký titul, který usilovně sháním. Omluvte mne tedy, že na žádosti o odkoupení nebo o výměnu bez adekvátní nabídky neodpovídám (protože nestačím).

______________________________________________________________________________________________

Mám rád filmy, v nichž je odlišeno dobro a zlo, filmy, které povznášejí, povzbuzují, potěší, pobaví nebo přivádějí k hlubšímu zamyšlení. Naopak nemám rád tu tvorbu, v níž se ukazuje násilí jen tak pro atraktivitu a komerční úspěch. Nesnáším, když se předvádí to, co má zůstat intimní. Život i láska mezi mužem a ženou jsou natolik jedinečné a posvátné, proto nechci, aby mi někdo servíroval uměle vykonstruované detaily...Nezajímá mne to a takové filmy mne odpuzují.

Zajímá mne religiozita v umělecké tvorbě (catholic movie fan) - umění má sloužit Pravdě. V oddechovém žánru mám slabost pro filmové mayovky; pro dobrodružné filmy, vhodné pro mládež (zlaté období 60. let !); komedie; westerny a osvícensko-romantické a viktoriánské gotické horory. Stále více mne začínají přitahovat polozapomenuté české (československé) drobnosti - hlavně televizní inscenace podle literární klasiky. A samozřejmě pohádky všech národů a všech dob.

Proč tolik dospělých miluje filmové mayovky, byť jde - z přísně kritického pohledu - o díla plná naivit? Jsou to pohádky, je to snění o statečnosti, přátelství, kráse a dobru...

___________________________________________________________________________________________________

Za nejumělečtější filmovou scénu vůbec, jakýsi Gesamtkunstwerk, považuji závěrečný úsek z filmu Hodný, zlý a ošklivý s nádhernou melodií "Extáze zlata" , kdy bandita Tucco v podání Eli Wallache pobíhá okolo náhrobků a hledá hrob, v němž má být ukryta vojenská pokladna. Přestože tu nejde o nic vznešeného, ušlechtilého - ta hudba Ennio Morriconeho je fascinující, geniální, při té kráse stydne krev v žilách...

Z komerčně zaměřených režisérů mám rád Haralda Reinla, který neusiloval o velké umění, ale jeho filmy dokázaly pobavit.

Naopak, z režisérů, kterým nešlo o masový úspěch, ale čistě o kumšt a pravdivost, mám nejraději Roberta Bressona.