Ladri di biciclette
Zlodeji bicyklov
Bicycle Thieves
Bicycle Thieves
Bicycle Thieves
Režie:
Vittorio De SicaKamera:
Carlo MontuoriHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Lamberto Maggiorani, Enzo Staiola, Lianella Carell, Gino Saltamerenda, Vittorio Antonucci, Giulio Chiari, Carlo Jachino, Emma Druetti, Nando Bruno (více)Obsahy(1)
Italský film, který na pozadí příběhu nezaměstnaného dělníka podává realistický obraz sociálních poměrů dnešní Itálie. Hlavnímu hrdinovi filmu hrozí, že hned po nastoupení práce v novém zaměstnání, které těžce získal, se znovu ocitne na dlažbě, poněvadž mu kdosi ukradl jízdní kolo, které je pro lepiče plakátů podmínkou zaměstnání. Všechno další úsilí hrdiny filmu směřuje k tomu, aby nalezl zloděje a získal zpět své kolo. Když se však přesvědčí o marnosti tohoto počínání, rozhodne se v zoufalství stát se sám zlodějem. Je však na místě dopaden, a vděčí jen soucitu toho, kterého chtěl okrást, že není odevzdán policii. Ruku v ruce se svým osmiletým synkem, který ho všude dporovází, kráčí pak uprostřed davu lhostejných lidí vstříc další nejistotě v nezaměstnanosti. Bezútěšné dějové vyústění tohoto příběhu, líčeného v sytých realistických barvách, je v plném souladu s bezútěšným postavením statisíců těch, kteří v dnešní Italii živoří v bídě a nezaměstnanosti.
Film polemicky zdůrazňuje sociální rozdíly poválečné italské společnosti, poukazuje bez nejmenší stopy proklamativnosti na drobných, ale nanejvýš věrohodných útržcích každodenní reality na stav, kdy je člověk člověku vlkem, na situace, ve kterých vládne dravý zákon džungle, jenž odpírá méně schopným lidem právo na práci a důstojnou existenci. Autenticitu sociálně laděného snímku podporuje výběr představitelů hlavních postav, které našel režisér doslova na ulici mezi nezaměstnanými. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (225)
Oscar r. 1949 jako nejlepší zahraniční film. Prostý příběh, dramatická epizoda jednoho nezaměstnaného a ohrožení jeho holeé existence, pokavaď nebude mít kolo, forma vyprávění je tu krásně živá a rozhodně nesentimentální, ve filmu hrají převážně neherci a je natočen na skutečných místech. O filmu se mluví jako o vrcholném neoralistickém filmu, který následně ovlivnil spousty evropských filmů 50 let. Od De Sici je to můj druhý film, De Sica byl jeden z předních režisérů neorealistických filmů, a mně se k tomuto filmu podařilo dostat prostřednictvím vydavatele Levných knih (kterým děkuji), které vydávájí již delší dobu některé skvosty světové kinematografie. O kvalitě některých jiných snímků se ale vyjadřovat radši nebudu, to by bylo na delší dobu a širší debatu. Spoiler : Film vypráví příběh Antonia Ricciho jež po dlouhé době nezaměstnanosti (asi dva roky) náhle dostane nabídku k práci a to jako lepič plakátu. Podmínkou je ale vlastnit jizdní kolo, které ale když už sežene, tak mu ho záhy ukradnou. Poté se zoufalý Antonio a jeho syn pustí do zoufalého pátrání po Římských ulicích. Nakonec se ale sám Antonio stane neúspěšným zlodějem kola. Všechny ty okamžiky ve filmu, ať už to bylo zoufalé bloudění ulicemi, kdy naprosto vyčepaný a hladový otec a syn neustále narážejí na chodce, kteří si užívají svého volna. Nebo kdy Antoniův pokus zůčastnit se nedělní zábavy a konečně se dobře najíst v jedné restauraci skončí hladovým pohledem na bohatě prostřený sousední stůl. Konec spoileru. To vše, všechny tyhle momenty, již dnes patří ke klasice tohoto žánru a musí nadchnout a oslovit snad každého sedicího a hlavně pozorně vnímavého diváka. Od De Sici doporučuji ještě Umberta D. ()
Více sociální, než kriminální drama Vittoria De Sicy zobrazuje problémy kolem nezaměstnanosti v kapitalistické zemi brzy po válce. Hodně smutný obraz života a společnosti mne vtáhl do dění od samého začátku, ale nejvíc zasáhl až k závěru, kdy se z Ricciho coby oběti všudepřítomných zlodějů po nějaké té době stává nový příležitostný zloděj, a vyhlíží si s obezřetným pohledem nejdřív velký zástup a vybere si svůj "lup"... Hlavně když je (stejně jako po většinu času) přítomen malý chlapec, který pátrání po zlodějském chlápkovi s oteckem napříč Římem mohl alespoň dosud považovat za napínavé dobrodružství, ale teď se dostává do mnohem silnější konfrontace s realitou. Film nabízí navíc spoustu dalších situací k zamyšlení, kdo si povšimne visíciho kříže (jako symbol víry) nad manželskou postelí Ricciho doma, o to víc ho překvapí v krajné situaci schopnost nedecentně vyrušovat na kostelní mši. Takže ano, nejraději od režiséra De Sicy mám sice Hon na lišku, ale především ZLODĚJI zůstavají jeho mistrovským dílem s obrovským nadčasovým přesahem a dokonalou atmosférou. Špička evropského poválečného filmu. 90% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) ()
Pro mě asi nejsilnější film italského neorealismu a Vittoria De Sicy. Jeho přitažlivost a síla spočívá v přirozenosti, která vychází z použití neherců, znalosti filmovaného prostředí a z obtížné sociální reality poválečné Itálie, která se zmítá v těžké krizi, masové nezaměstnanosti a bídě. Film, který není zatížený umělými nánosy komerční kinematografie, emoce vedle filmových obrazů zprostředkovala už jen filmová hudba. Silný film, který podtrhuje i černobílý materiál. Je neuvěřitelné, kolik nezapomenutelných záběrů se vejde do pouhých 90 minut filmové stopáže. Kolik událostí se dá vměstnat do jediného dne řadového zaměstnance magistrátu existenčně závislého na svém bicyklu. Nejzajímavější jsou pasáže zobrazující existenci početného římského lumpeproletariátu. Celkový dojem: 95 %. Klasický film, který patří k základnímu filmovému vzdělání. ()
Na jednoduché zápletce o ukradeném kole vybudovali tvůrci dokonale realistický a dojemný příběh o zcela obyčejných lidech poválečné Itálie. Neherci v hlavních i vedlejších rolích jsou úžasní. Příběh podává jasné a výstižné poselství. Zloději kol zcela právem vstoupili do historie jako jedno z nejpřelomovějších děl své doby. ()
Galerie (85)
Photo © The Criterion Collection
Zajímavosti (21)
- Ve 44. minutě filmu se objeví tehdy 19letý Sergio Leone, později slavný režisér, který právě zde začínal jako asistent režie. Můžeme ho vidět v malé roli seminaristy po levé ruce hlavního hrdiny, který se zrovna se synem schovává před deštěm. (džanik)
- Sergio Leone sa k asistentovi réžie dostal vďaka menu svojho otca, na ktoré reagoval De Sica. De Sica však už pri úvodnom stretnutí Leonemu povedal, že ho nie je schopný platiť. Jedinou možnosťou, ako si zarobiť nejaké peniaze, bolo prijať epizódnu rolu. K roli sa viaže historka. Konkrétne ku kostýmu, z ktorého v daždi stekala farba a poškodila Leonemu jeho nový sveter. Dlho sa snažil presvedčiť De Sicu, aby mu zničené oblečenie preplatil, no ten tvrdohlavo odmietal. Úspech filmu túto nepríjemnosť Leonemu zažehnal. (Biopler)
- Francúzsky kritik Andre Bazin vo filme rozpoznal najskvelejší komunisticky snímok. Skutočnosť, že v roku 1949 obdržal Oscara za najlepší neanglicky hovorený film, napovedá, že v USA vtedy takto vnímaný nebol. Iróniou osudu zostava, že jediné, čo amerických cenzorov zaujalo, bola scéna, v ktorej malý chlapec močí na ulici. (Scevola)
Keby to vskutku ten protagonista Antonio Ricci, dopredu aspoň trochu inštinktívne správne vytušil, tak by si zrejme svoj bike, rámu Fides, ľahkého typu, ročníku 1935, určite by bol kdesi hocako (u)zamkol, povedzme o nejakú pevnú konštrukciu, priam najideálnejšie a najbezpečnejšie zrovna presne tak, ak by sa tak bol rozhodol učiniť napevno cez rám, tým pádom by snáď zabránil pomýšľať potenciálnemu zlodejovi nad zlomyseľnou ideou - rýchleho ukradnutia bicykla, tak mimoriadne dôležitého, dopravného prostriedku pre túto hlavnú postavu, momentálne už konečne zamestnanú na plný úväzok, ako nádejný lepič plagátov, čím by im napokon mohlo začať svitať v prostredí povojnového Ríma na oveľa lepšie časy, kde sa to mimochodom nielen samými bicyklami, ale zároveň i poriadnou nezamestnanosťou, neustále len tak hemžilo, a tak by sa veru o to mal viacej snažiť, keďže i jeho žena Mária, taktiež niečo pre to rovnako obetovala, vrátane aj jeho 9-ročného syna - Bruna, o ktorom ešte bude kratšia reč, nakoľko sa v nasledujúcom dianí, totožne spolupodieľal na hlavnej myšlienke tohto nadčasového, neorealistického, dramatického počinu z roku 1948, a to konkrétne od nadchádzajúceho režiséra - Vittoria De Sicu, ktorý sa svojim filmom naprosto zapísal do dejín kinematografie, ako si možno ani sám nepredstavoval, čo vlastne týmto revolučným prístupom (na)ďalej spôsobí... • To v podstate ne(vy)tušila ani ústredná postava v podaní neherca Lambertoa Maggioraniho, ako sa jej extrémnym spôsobom zdramatizuje (dlhý), vyčerpávajúci deň, keď jedna, zlomová udalosť, vytvorila nasledujúcu škálu nepredstaviteľných situácií, pozostávajúcich zo základného leitmotívu tohto majstrovského diela, ktorý som už predsa o pár riadkov vyššie načrtol. Áno, ak ste náhodou ešte doposiaľ Ladri di biciclette, nevideli, tak hádate správne, o čom by to vlastne bolo, ak by som sa stále pozeral iba na to, ako dotyčná postava po rímskych uliciach vylepuje plagáty, čo tak to radšej 'okoreniť' doslova v tom význame, že mu čochvíľa ktosi ukradne jeho milovaný bicykel, a čo sa bude diať hneď potom, tak to je na tom asi najviac zaujímavé, ako ho budú (spolu so synom) počas jedného dlhého dňa, neúnavne hľadať a hľadať, počas čoho zažijú naozaj „množstvo dobrodružstiev”, pričom práve v tomto ponímaní to je, ako hľadať ihlu v kope sena..., ale zase netreba zakaždým hádzať flintu do žita, však? • Režisér oproti svojim predchádzajúcim režisérskym kolegom, tentoraz radikálne zmenil rétoriku zobrazovania daného príbehu, à la štandardný príklad typických „bielych telefónov” (filmy, ktoré v 30. rokoch zobrazovali frivolné životy bohatých Talianov), čoho priamou reakciou je príklon ku začínajúcemu hnutiu - Taliansky neorealizmus, čiže filmové kamery vyviedol z ateliérov do realistických exteriérov, čoho cieľom bolo zachytiť reálny život v chudobných štvrtiach, k čomu mu vhodne vypomáhala i autentická, čiernobiela a dynamická kamera. • Sľúbil som, že sa ešte nakrátko zmienim i o predstaviteľovi Bruna, teda o Enzoovi Staiolovi, bez ktorého účasti by sa sotva jednalo o tak konštantné dianie, inými slovami zručne sekundoval svojmu filmovému otcovi, keď v obidvoch polohách sa súčasne jedná o jedno z vôbec najstrhujúcejších stvárnení otca a syna na striebornom plátne. • Univerzálne platná snímka nielen v situovanej druhej polovici 20. storočia, ale aj v hocikedy rozdielnej epoche, trebárs v tej aktuálnej. () (méně) (více)