Zázrak v Miláně

Prvá časť filmu si vskutku udržiava tú povestne nadštandardne vysokú → neorealistickú úroveň, kedy sa skrátka protagonista Totò neustále »obšmieta« okolo chudobných ľudí na okraji reálneho Milána, keď by jednoducho najradšej len každému jednému chudákovi čo najlepšie (vy)pomohol, ako sa len dá, vtedy si režisér a scenárista → Vittorio De Sica, odomňa získava naozaj dosť veľké sympatie, pretože priam takmer dokumentárnym spôsobom zachycuje neblahé osudy konkrétnych jednotlivcov, ktorí sa síce nedajú úplne hneď považovať za akýchsi bezdomovcov, ktorým sa ale tak trochu predsa podobajú... Akonáhle sa snímok presunie už do svojej druhej polovice, t. j. s príchodom »zázračnej holubice« , tak odvtedy som si už pripadal, ako v Čarodejníkovi z krajiny Oz, či povedzme aj v Jakubiskovej kultovej legende → Perinbaba, áno, mám na mysli tieto eskapické rozprávky, aké odjakživa nakrúcal trebárs nadhodnotený Steven Spielberg, ktorý si vďaka tomu obmotal publikum okolo prsta ! V podstate chcem tým najmä povedať to, že sa tieto konkrétne dva filmové smery medzi sebou bijú, a tak mám pocit, že sa to k sebe príliš nehodí. A to ani nehovoriac o samom konci, keď som mal zdanie, že sa mi musí snívať. I napriek určitej kritike, je daný kinematografický počin → mimoriadne nadpriemerným, že mu tiež rád odpustím i niektoré »hluché miesta« . (04.12.2021)

Zásadné diela talianskeho neorealizmu som videl v šesťdesiatych rokoch vo filmovom klube. Dnes už mám iné oči a tento film ma výrazne sklamal. Nedokázal som sa naň pozerať ako ostatní komentátori a hodnotitelia. Pripomenul mi Svet patrí nám s jeho naivne ľavicovými názormi, ale na ňom som sa mohol aspoň zasmiať a oceniť dobré dialógy. Ale v konečnom dôsledku som rád, že som Zázrak v Miláne videl, pretože mi spresnil môj aktuálny pohľad na výraznú etapu vo vývoji talianskeho filmu. (06.01.2017)

Pozoruhodný pohádkový příběh začínající klasickými slovy: "Bylo nebylo ...". Pohádka o touze po spravedlivém světě a bohatství. Hlavním hrdinou je přátelský a laskavý mladík Toto, jenž byl jako nemluvně nalezen matkou pod hlávkou zelí. V Itálii totiž děti nenosí čáp, ale tam se děti rodí pod zeleninou. Po její amrti vyrůstal v sirotčinci a po opuštění sirotčince nalézá místo mezi nejchudšími lidmi žijícími na smetišti a stává se jakýmsi jejich vůdcem. Pohádka o království, kde pozdrav "dobrý den" skutečně znamená dobrý den ... (16.03.2007)

Rozhodně jeden z nejoptimističtějších filmů, které jsem mohl zatím zhlédnout. Plný lidských zázraků. Komediální nadsázka i dostatečná dávka absurdity velmi povedeně kontrastuje s dramatickou, drsnou realitou, ve které se vše odehrává. Totó___milý a usměvavý človíček s nelehkým osudem, ale nevyčerpatelným nadšením pro život, soucítící s každým kolemjdoucím, má-li tedy čas, a rozdávající radost i naději...tajná přání, jejichž snadné naplnění může ovšem člověka změnit. Přirozenou pokoru náhle střídá nenasytnost a každodenní životní skromnost je potlačena touhou po všem, co mají jiní. Tento rozkol zůstává ve filmu jaksi nedořešen a proto mi závěr přišel lehce ukvapený a nedotažený, nicméně celkově se jedná o velmi povedenou, morálně zábavnou podívanou s velmi milou hudbou a skvělým herectvím. (07.01.2017)

Neskutečně naivní a pitomoučké. Toto se chová jednu chvíli jako geniální pedagog, ale za pár minut už jedná jako neskutečný blbec. První čtvrthodina filmu je zábavná, ale pak přijde přihlouplá didaktická výchova a oslava chudých. Najdeme tu typický pohled levicového kavárenského umělce na dělníky: stačí je naučit, že pět krát pět je dvacet pět, a pak jen sledovat, jak se z těch dětinských dospělých stává vůdčí síla země. Sorry, Vittorio, co se píše v Orwellově 1984 o prolétech? Jenže taková byla doba -a odsoudit Sicu za tento film by znamenalo odsoudit i Wericha s Voskovcem, Vítězslava Nezvala a další a další. Proletariát - opium levicových umělců. (30.04.2009)