Sciuscià
Deti ulice
Shoeshine
Režie:
Vittorio De SicaScénář:
Cesare ZavattiniKamera:
Anchise BrizziHudba:
Alessandro CicogniniHrají:
Franco Interlenghi, Rinaldo Smordoni, Claudio Ermelli, Emilio Cigoli, Gino Saltamerenda, Peppino SpadaroObsahy(1)
Italsky film vynikajícího režiséra Vittoria de Sicy, odehrávající se v Itálii krátce poté, co se zemí přehnala druhá světová válka, zachycuje návrat Italie k mírovému životu. Z filmu je jasně patrné, že ke skutečnému míru má země ještě hodně daleko. To není mír, to jsou dozvuky války a poraženého italského fašismu, jejichž palčivým problémem se stal osud tisíců bezprizorných italských dětí, jejichž rodiče jsou buď mrtvi, nebo mají tolik vlastních starostí, zejména existenčních, že jim nezbývá čas na dozor nad dětmi, tím méně na jejich výchovu. Tyto "děti ulice", odkázané samy na sebe, jsou bídou a hladem donuceny provozovat nejrůznější zaměstnáni, často hraničící se zločinem. Od čištění bot vojákům okupačních armád je jen krok k žebrotě, ke krádeži, k prodeji kradeného zboží, k podvodům a loupežím se zbrani v ruce. Vzorem a pobídkou nezletilým provinilcům jsou namnoze zločiny fašismem a válkou morálně narušených dospělých lidí. (FILMOVÝ PŘEHLED 11 / 1954) (oficiální text distributora)
(více)Recenze (15)
Ďalší silný neorealistický filmík Vittoria De Sicu rozpráva príbeh dvoch priateľov, ktorých rozdelí pobyt v polepšovni. V snímke sa konfrontuje povojnová ignorancia dospelých voči neskazenej zasnenosti detského sveta. Realisticky pôsobivé expresívne dielko s jednoduchým príbehom, ktorý je ale pútavo rozprávaný a vykazuje typické prvky neorealizmu - (sociálna kritika tentokrát spojená s otázkou starostlivosti o deti). Film býva v rámci neorealizmu považovaný aj za jeden z najpesimistickejších, ale aj najsilnejších a režisérovi sa podarilo ma vtiahnuť hneď od úvodu do sveta snov a krutej reality Pascala a Giuseppeho. ()
Zaujímavý film, ktorý ale nemôžem vnímať inak ako len De Sicov zácvik pred geniálnymi Zlodejmi bicyklov. Deti ulice, Sciuscià alebo Shoeshiners sú ešte príliš holým, menej vyzrelým produktom neorealizmu, ktorý podľa mňa tiež nie je dotiahnutý k sto percentám, ako je to u bicyklistov. Nebudeme sa tu baviť o realističnosti alebo autenticite snímku - vyobrazeniu povojnového Talianska sa nedá neuveriť. Ale miesto záberov 1, 2, 3 a A, B, C mi tu ako keby chýbali obrazy, ktoré by išli ešte viac do hĺbky postáv tým, že ich ukážu z iného uhla niekde mimo tej naratívnej linky. A tu sa človeku musí vybaviť scéna lejaku zo spomenutého Ladri di Bicciclette. Deti ulice sú ale stále nepochybne dobrým filmom, ktorý stojí za to si pozrieť. U mňa však stačilo raz. ()
Filmový neorealismus v plenkách, nebo aspoň ten v podání Vittoria De Sicy. Ne, že by Děti ulice byly špatným filmem, to se o tom rozhodně říct nedá, ale oproti Zlodějům kol (které jsou jen o dva roky mladší) to prostě jede na půl plynu. Je tu silná zápletka, realistické podání a nejedna scéna krutá jak sám život, ale chybělo mi zde větší propracování postav i zápletky, víc skutečných emocí a na rozdíl od ostatních De Sicových filmů tenhle jako by zestárl a dobu, kdy působil nejsilněji, už měl dávno za sebou. Objektivně tu lze kladně ohodnotit spoustu věcí, ale jestli si z toho budu časem něco pamatovat, tak jen ten závěr. Ale co, každý režisér se potřeboval na něčem vyvíjet, aby pak mohl natočit svá nejkvalitnější díla. Práce s dětskými herci tu ale je obdivuhodná. Silné 3* ()
Děti ulice jsou film, který mi z tvorby italských neorealistů docela vypadl. Mezi mé preference patřily Zázrak v Miláně či legendární Zloději kol. Tento nenápadný De Sicův a Zavattiniho klenot mě však přiměl opět přehodnotit můj názor na společenský přesah kinematografie jakožto umělecké disciplíny. Film tak něžný stejně jako krutý. Bez jediného efektu či laciného kazu, plně autentický a zároveň poetický (viz. závěrečný obraz odcházejícího koně). Masterpiece, který řeší sic dětsky nevinný, ale o to silnější konflikt. Jestli je nějaké dílo o hodnotě přátelství, pak jsou to Děti ulice. ()
Řím, krátce po druhé světové válce: sirotek Pasquale ( Franco Interlenghi) se svým mladším přítelem Giuseppem (Rinaldo Smordon) se pokoušejí prokousat pomocí čištění bot. Aby mohli uskutečnit svůj velký sen o vlastním koni, zaplétají se do nebezpečného černého trhu... Vittorio De Sica se po válce načas odvrátil od svých bezstarostných komedií a pustil se do budování pravého neorealismu, který se nemilosrdně, avšak vlastně nezaujatě, obořuje do bídné situace italské poválečné mládeže, ale především do "dospěláckého" chování a přístupu k minimálně zatím duševně nezkaženým dětem. ()
Reklama