Pianistka

Když si pročítám komentáře na Pianistku musím smutně poznamenat, že z obsahu filmu se uchytil především "hnus ze sexuality perverzní ženštiny". Takže hnus necháme stranou, vyvážíme to docela jinou interpretací: Haneke měl s Jelinekové knihou vyšší ambice než pouhou adaptaci, a k tomu potřeboval dostat na plátno mentální a osobnostní rozsah. Zamysleme se nejdříve nad tím, jakými prostředky lze dnes na plátně zdůraznit temnou stránku osobnosti. Brutralita, sadismus vás neponižuje ba naopak, a co kdyby to byl třeba perverzní muž: neštěkne po tom ani pes, platí totiž, že genderově k mužům "perverzivo" jaksi neodmyslitelně patří a bylo by to tudíž k smíchu - takový ubožák! Jaksi jediná varianta spojení nízkého s vysokým je žena a perverze a takováto žena, která prožívá celé své složité a mnohorozměrné já, se nikdy neodvážila někoho či něco chtít, protože tušila, že takový život je jí odepřen. Na druhé straně muž (taková partie!), který je duševně i fyzicky krásný a vyrovnaný, který nicméně postrádá jakýkoli rozměr, jakoukoli bolest a zkušenost. Ti dva se setkají - oběma to otřese. A ta žena se pak vrací do své každodenní tragedie, kterou bude palčivě prociťovat do konce života, ale bude cítit, že žije a bude cítit, že ví. Muž se tragicky navrátí do své blažené nevědomosti a odžije průměrný a spokojený život. Otázkou je: Na čím místě byste raději byli a na čím místě jste. (22.11.2008)

Nic méně než film o lásce. Lásce dvou odlišných lidí. Paradoxem (je to Haneke takže paradox je povinný) je, že hlavní hrdinka ví, co chce (a dokáže si o to smysluplně říci a to není zrovna samozřejmé nejen pokud patříte mezi sexuálně narušené), zatímco její mladý milenec se potácí mezi svou normalitou a touhou po ní. (30.07.2009)

Láska má blízko k nenávisti. Chlad k vášni. Odmeranosť zase k posadnutosti. Každý máme svoje úchylky. Niekto menej a niekto viac úchylné, ale nie všetky naše predstavy chceme naozaj uskutočniť. A keď ich aj uskutočníme, niekedy zistíme, že to nebolo to, čo sme si predstavovali. Isabelle a Benoît boli výborní. Muzika excelentná. Tento Haneke sa mi veľmi páčil. (09.10.2015)

Zběsilý boj poraněného zvířete vyloučeného ze smečky - c, cis, d, dis, moll, rána, f, fis, g, gis, rána – poraněné zvíře krvácí a klade tlapy na klavír – zbytky své zvířecí bolesti zahrává dovnitř, do kláves – hudba, moll, molo, po němž tápe, otrok své i mateřské vášně. Pod Schubertovými podtóny přeplazí moře a ulehá za horizontem, rozkvétá a bije se v hruď. Zloba, závist, strach. Zlo je léčí, a současně škodí. Plodí zběsilou hru na honěnou. Uštvané zvíře svůj hrdý kruh s já-zvířetem, já-člověkem, dcerou i milenkou rozetne a srovná do čáry až sebesmrtí. Stáli jsme opodál, na břehu a dívali se - krvácíme… (17.12.2008)

Po Funny Games a jeho remaku moje třetí setkání s panem Hanekem a nejspíš ne poslední. Pianistka mě totiž opravdu zaujala. Jak tématem, tak otevřeným přístupem k němu. A samozřejmě hlavně hereckými výkony, a to nejen výtečné Isabelly Huppert, ale i Annie Girardot, která si se svojí postavou despotické, nesnesitelné matky hodné odstřelu znamenitě vyhrála. Ten konec jsem moc nepobral, celkově to však vidím na slušné 4*. (18.05.2011)