Vdaná žena

Je to krásně udělané, ale zároveň se na tom objevuje godardovská nuda – to, na co dneska žehrají diváci Socialisme (a já to vidím i v Nouvelle vague), je tady asi poprvé – jeden z mých nejbolestnějších zážitků z Godarda je Žít svůj život – tam tu nudu rozhýbal, všechny formální hry (novinové titulky – DANGER se měni na ANGE), kapitoly, mezititulky, dialogy doprovázené záběry na nahou kůži milenců (Hiroshima mon amour – napadá mě, jak moc tohle v Personě a Ze života loutek vykrádal Bergman – bílé záběry), tam měly pro mě smysl a půvab – tady je to bez toho. Film je námětem podobný O něčem jiném – Chytilová byla prostě krutě dobrá, dodnes je nedoceněná. (18.12.2011)

Vydatá žena má v sebe okrem Godardových trademarkov aj dosť z Resnaisa a Agnes Vardy. Ciže pekne vidno, ako boli tvorcovia novej vlny a lavého brehu navzájom ovplyvnení. Vydatá žena je vlastne velmi sexy film. Ale čisto v tom erotickom zmysle, určite nie vulgárne. Zábery tela krásnej ženy (prečo sa nestala z Mache Méril medzinárodná múza?) pôsobia intímne a akoby sme sa cez ne ponárali do jej duše, rovnako ako pomocou jej monologov a dialogov s oboma partnermi. Na konci zaznieva otázka, aký je rozdiel medzi realitou a hrou a kedže sa to pýta žena svojho milenca, verte, že múdrejší po odpovedi nebudete :). Ak budete sledovať vo filme motívy a zachytíte zopár myšlienok, môže vás osloviť a budete ho chcieť pochopiť, ak filmu naproti nepôjdete, nie je šanca, aby vás zaujal. (22.02.2016)

Macha Méril není tolik půvabná a uhrančivá oproti Anně Karině a ani tento samotný film mě nenadchl až tolik jako Žít svůj život, ale jinak se Godardovi podařila opět pozoruhodná skládanka mnoha originálně snímaných střípků a fragmentů, nabízející dohromady příběh. Námět mladé ženy začínající zdánlivě dokonalým milostným vztahem, který postupně zcela pohasne pro nemocně přehnanou lásky ze strany žárlivého manžela, se mohl zvrtnout v depresivní drama, zde jsme svědky neotřelého směru přes spoustu filozofování, ale jako u většiny filmů pana režiséra ze 60. let, mají zde mnohé dialogy či monology hloubku... někdy i se zajímavě protikladnou nabídkou postojů: jednou prosté řčení o tom, že „minulost nestojí za námahu, důležitá je přítomnost“ a okamžitě poté vyprávěný příběh z minulosti o nacistech a koncentračních táborech dokazující, že někdy vlastně „je paměť jednou z nejdůležitějších věcí“... Ačkoliv na první pohled může občas snímek opět připomínat až studentské cvičení s kamerou a střihem, v závěru jsem si teprve potvrdil, že celý koncept včetně výstavby scén a motivů měl zde Godard promyšlený – zvláště když v jedné scéně, jen s výměnou partnera, zní skoro stejný, ale v jednom zásadním detailu pozměněný dialog, jaký jsme už slyšeli dříve. I vyprávění postav do kamery, mezi nimiž sestavu protagonistů spestří chytrý učenlivý kluk a také spisovatel Roger Leenhardt v roli sebe sama, mě většinou zaujala, jen jsem měl občas pocit, že pro vstřebání všech myšlenek bych si měl ještě časem film pustit znovu. Nějakou tu nudnější scénu o směšných starostech žen o dokonalá prsa dle odborných článků, bohatě vyvážily jiné, pocitově silné momenty i krásně poeticky zachycené okamžiky intimity plné detailů a přesto bez jediného záběru, který by zobrazoval cokoliv choulostivého... Neznámé tváře jsem nevnímal jako slabinu, oba herci kolem Charlotte měly alespoň drobné charisma a možná i lépe vytvořili prostor pro to, vnímat hlavně (nebo výhradně) postavy. [75%] (16.09.2022)

Tohle musím nezbytně vidět znovu, abych si mohl být jistý hodnocením. Nebyl jsem při sledování úplně v náladě, takže jsem do filmu nepronikl a další plány jsem neposlepoval. Zatím jsem si jen jistý, že tu jsou a že potenciál se jimi prohrabávat a nalézat zajímavé věci je velký. Proto nadsadím a dám čtyři hvězdy. A brzy snad zopakuju. (15.10.2012)

Co všechno dal Godard postmoderně a v tomto případě především kulturním studiím? Subjektivita ženy post-industriálního konzumního věku formující se na pozadí reklamních diskurzů; vztah k vlastnímu tělu získávaný nejen z dotyku s milencem, ale stále častěji a stále více z dotyku se stránkou z ženského žurnálu. Ryze osobní dilema ženy snažící se najít jistotu citu a lásky (který muž je ten pravý) fúzuje s dilematem ženy, která neví, co chce, obecně. Výběr mezi muži a nemožnost výběru – orientace ve světě a nemožnost vlastní, okamžité (naše postava miluje přítomnost) a jisté cesty. Projev: intimní promluva složená ze směsi fragmentů, neumožňující a nenabízející jistotu vůle; intimnost osamělého duševního života nenabízející jistý smysl. Výsledek: nerozhodnost, pasivita, věčné doteky a slova nenabízející rozřešení. Oproti pozdějším filmům je zde však ženská postava vyobrazena nejednoznačně, možná spíše v pozitivním světle – sice se pomalu nevědomě podřizuje pasivitě, v níž se musí prosadit vůle nikoliv její, ale cizí, nicméně ve svém dilematu a pochybách o „osudu“ a „světu“ svým způsobem vzdorující. /// Godard už zde geniálně přerývá fikci osobitým dokumentaristickým stylem či spíše etnologií západní současnosti = média, reklama, rámování některých scén, dialog/ interview. (08.12.2015)