Week-End

Skôr 4 1/2 si zaslúži tento pôsobivý počin od Godarda. Žánrovo sa nato hodí najlepšie označenie haluz, odbornejšie povedané spoločenská satira. Film začína skutočne úchvatne - nezmyselným načúvaním zbytočného vyrozprávania sa stavovsky typickej ženskej (skvelý satirický nápad je štylizovanou kritikou na unudenosť a bezcieľne hedonistický životný štýl, čo Godard zobrazuje neustálym zosilovaním hudobného podmazu, ktorý miestami hrá s takou intenzitou, že niet počuť, čo herečka rozpráva). Ďalej treba upriamiť na geniálnu scénu cca. 7 minút v kuse sledujeme dopravnú zápchu s neustálym vytrubovaním (dokonalý útok na tradičné víkendové návštevy). S tými dopravnými scénami je toto inak celé prešpikované - zaujmä najmä neustála prítomnosť havarovaných áut, pri ktorých je množstvo mŕtvych ľudí (žiadna ducharina - proste štylizácia "za každým rohom havária s krvavým koncom"). Výborne som sa bavil aj na scéne s dvomi spisovateľmi (ak sa nemýlim boli to kreácie Carrolla a Bronteovej - "burn Emily burn"), od ktorých sa ústredná dvojica (víkendový párik na cestách) snažia zistiť smer. Takže úvod jak bič, ale v druhej polovici, ktorú už nechcem príliš popisovať, aby som nevypísall celý obsah filmu, ale spomeniem, že sa tu ešte divák dočká dosť nudného myšlienkového pochodu z Afriky pochádzajúceho smetiara o potrebe africkej revolty, "guerillových bojov" či kanibalizmu. Čo sa týka druhej polovice - trochu tu dôjde autorovi dych (aj keď haluze - ako "fish in the pussy" sa tu ešte nájdu), ale aj tak ide o výnimočné dielo a hodne pôsobivú a hodne klubovú satiru a keď sa vám náhodou nebude páčiť, tak druhý raz nepozerajte film nájdený na smetisku. (07.06.2005)

Dokáže buržoazie rozlišit smazávání rozdílu mezi noční můrou svých "post-industriálních" tužeb a realitou - realitou, ve které se smazává rozdíl mezi rozpáráním těla člověka a tragickou smrtí kabelky od Hermese? Dokáže levicový filmař odlišit svůj film od obdobné úchylné imaginace, kterou předvádí v úvodu jím vytvořené buržoazní charaktery? Buržoazie fantazíruje o zhýralém sexu s vejci a mlékem, anarcho guerilla v závěru vaří lidi, mísí je s vejci či vepřovým. "Week-end" proto ještě není Godardův plně politický film - je ještě sebeironický a místy nejednoznačný. Je spíše špinavým snem levičáka, který to nandává vrcholným filmovým uměním postavám, které si sám vymyslel k ukojení svých tužeb. Ale stejně jako každá fantazie i tahle má svůj původ v realitě, na kterou reaguje: v totální degradaci člověka konzumem a penězi. Na což film/ levičácký sen odpovídá totálním masakrem, anarchistickou auto-destrukcí světa, který sám sebe odmítá a požírá bez východiska (už o cca rok později Godard východsiko nalezne: Maovu žlutou ponorku). Jinak geniální spojení absolutně jasných motivů a scének (celým filmem se ostatně nese Godardova láska ke grotesknímu humoru) s nejartovějším uměleckým odcizením všemu (tehdy) jasnému. (03.02.2017)

Tenhle film jsem hledal 33 let! Viděl jsem ho někdy v osmdesátém osmém na rakouské televizi, kde v rámci pořadu Kunst Stücke dávali každý pátek v noci různé divnofilmy z dob, kdy byl David Lynch ještě malý skautík, i z dob, kdy na tomhle světě nepobýval ani jeho tatík. Když mi pak o mnoho let později různí lidé tvrdili, že Lynch je ten, kdo ve filmu přišel s něčím, co tu nikdy předtím nebylo, vždycky jsem oponoval, že jsem viděl kousky, které je usvědčují z hlubokého omylu. A tohle je jeden z nich. Marně jsem pak popisoval jeho děj v diskuzích jako Hledám film apod. Nikdo nevěděl, co je to za šílenost. Smířil jsem se za těch třiatřicet roků s tím, že identitu téhle bombastické podivnosti, stejně jako mnoha dalších, které jsem na dvojce ORF za těch dávných pátečních večerů na sklonku eightees sledoval, už nikdy neodhalím... Asi před týdnem jsem zahlédl Willyho Kufalta v profilu Godardova snímku Week-End a při pohledu na tamní galerii jsem konečně mohl zvolat své heuréka. Těch pět hvězdiček berte s velkou rezervou, jinak to ale opravdu hodnotit nemohu. Week-End (a spousta dalších divnofilmů, vzniklých celá desetiletí před všemi těmi Mullholand Drivy a Lost Highwayi) si ze zpětného pohledu mladého vyhládlého intelektuála, cídícího samopal v bláznově šatu, tohle ocenění rozhodně zaslouží. (04.08.2021)

Četl jsem sice, že se jedná o podivnou road-movie, ale i když mám tenhle žánr rád, tohle byla totální kravina bez smyslu, smysl v tom nachází sám Godard, možná. Je jasný, že řadovýmu divákovi se tenhle typ filmu líbit nebude, jenže tohle nemá prostě žádnej význam. Obsah napsaný o tomto filmu určitou logiku dává, naproti tomu obsah samotný dějový linky nikoli. Možná že kdyby tam ty absurdní postavy nebyly, bylo by to lepší, ovšem právě ony mi film tak dokázaly znechutit společně s chaotickým dějem a politickou exkurzí, že o odpadu tentokrát vůbec neváhám. (04.12.2009)

Sloboda-rovnosť-bratstvo. Sex-násilie-politika. Majetok-rodina-štát. Otroctvo-socializmus-kapitalizmus. Ježiš-Marx-Engels. Mesto-vidiek-príroda. Weekendom sa možno inšpiroval Cronenberg, keď spojil autonehody a sex v Crashi, Tarantino, keď spojil humor s extrémnym násilím v tom, čo dnes nazývame postmodernizmus. A tvorcovia Kobry 11 musia trpieť závisťou nad počtom havarovaných áut v tomto filme. Week end je zámerný anarchistický bordel, ktorý sa zahráva s očakávaniami diváka, zvyknutého na klasicky vystavaný dej, so žánrami a s posolstvami, vyjadrovanými v množstve dialógov a predovšetkým monológov, ktoré nie je možné všetky na prvý krát pochytiť a premýšlať nad nimi. Bohužial forma a zastaralosť filmu spôsobí, že znova si ho už asi máloktorý dnešný divák pustí. Ježiš bol komunista, Godard bol socialista, sloboda je násilie, svet je anarchia, vraždiť je prirodzené, pochádzame z oceánu, ktorý nie je tak hlboký, ako ľudské srdce, návrat z mesta na začiatku filmu do lona prírody na jeho konci. To všetko za prítomnosti tej najprirodzenejšej ľudskej vlastnosti, krutosti. Week end sa možno odohráva v postapokalyptickej budúcnosti, možno je to iba film vo filme. (29.01.2013)