Člověk z mramoru

Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou. (04.04.2012)

S nesnadnými tématy se lze vyrovnávat všelijak. Vzácně, ale prokazatelně i na vysoké úrovni. O polských padesátých letech nevíme mnoho; tušíme jen, že se pronikavěji nelišila od těch našich. I nadlidé té doby, úderníci, stachanovci, se alespoň čas od času dostávali do soukolí té navenek té rozjásané a optimistické doby. Komunismus trval příliš dlouho na to, než aby bylo možné udržet nezkreslenou paměť o jeho počátcích. Forma, kterou zvolil Wajda, připomíná v našich podmínkách jiného, ale obdobně postupujícího autora OPOŽDĚNÝCH REPORTÁŽÍ československého spisovatele Ladislava Mňačka nebo podobně zakládané první novely Alexandra Solženicyna (VE VYŠŠÍM ZÁJMU). Při neznalosti druhého dílu - ČLOVĚK ZE ŽELEZA - nezbývá než konstatovat, že závěr první části se silně blíží typickým socialistickým koncům; optimismus v optice chruščevovské prognostiky "ze dne na den" pomáhal vytvářet iluzi o životaschopnosti systému; iluzi, která se postupně měnila ve svůj opak spolu se stárnutím a kornatěním režimu. Ojedinělá je vytříbenost filmové řeči a důraznost, precizující do detailu virtuální realitu neexistujícího úderníka právě tak jako stejně sytou a plnou kresbu dobové současnosti, prozrazující Wajdovu mistrovskou znalost i schopnost obsáhnout mikrokosmos tehdejšího polského filmu. Jitřivé se tak stává uklidňujícím, šokové věcným, jakoby nezúčastněným. Jen mramor údernických soch, na které se dostává v některých sekvencích, jakoby se neměnil. (28.06.2009)

Socialistický Občan Kane. Jen s tím rozdílem, že Kaneův život nabývá hloubky, Birkutův spíš tragiky, aniž by získal opravdový lidský rozměr. Přijde mi to paradoxní - Wajda chce ukázat křivdy nelidské společnosti, ale samotná osoba, kterou sleduje, zůstává pouhou figurkou i pro něj samotného, i on na jeho existenci jen předvádí své koncepty a myšlenky. Ne že by to nebyl dobrý film, je to hodně dobrý film, ale tenhle aspekt mi neseděl. Asi i proto mě Člověk z mramoru bavil víc, když zůstával dějově v sedmdesátých letech, než když se věnoval minulosti. (12.03.2017)

(1001) Už je to několik měsíců, co jsem Člověka z mramoru viděla poprvé, a pořád nepřestávám žasnout, co je vlastně možné filmem dokázat. Na filmy, které jdou strukturou po stopách Občana Kanea, jsem speciálně zatížená, a tenhle je jeden z mých nejmilejších. On totiž asi neexistuje více šokující (odzbrojující) přístup k tématu pravdy než ukazovat jednu za druhou a navzájem je jimi popírat a podvracet. A Wajda má všechno perfektně připravené a přesné, takže pevně drží v ruce výsledný tvar. Z historického hlediska je navíc ještě dojemné, jak si tady ještě v závěru může dovolit škodolibou poslední sekvenci naplněnou nadějí, kdežto následující Člověk ze železa tu samou scénu obrátí a okomentuje s jiným obsahem. Hodně mě bavila hudba, ale speciálně zasažená jsem byla tím, co předvádějí oba hlavní herečtí představitelé. Krystyna Janda je zosobnění vášně a touhy a nutkavosti a Jerzy Radziwilowicz je zase čistota, nevinnost, tichá síla. Užila jsem si to také proto, že v tradičním filmu by člověk ty role čekal u muže a ženy obráceně, takhle to bylo ale dokonalé. (06.11.2014)

”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015) (11.04.2015)