Popel a démant

Popol a diamant som mal možnosť vidieť po takmer päťdesiatich rokoch. Vtedy ma inšpiroval ku kúpe literárnej predlohy od Jerzyho Andrzejewského, dnes k ubratiu jednej hviezdičky. Napriek tomu ho považujem za veľmi dobrý film, pri hodnotení ktorého je treba prihliadať ku všetkým obmedzeniam, panujúcim v dobe jeho nakrúcania. Z filmárskeho a hereckého hľadiska podľa mňa zostarol iba minimálne. (24.11.2008)

Wajdův patrně nejslavnější snímek, který se však ve mně minul divákem. Zdá se mi po letech příliš poznamenaný dobou svého vzniku (mnohem více než méně slavné, méně politické, leč syrovější Kanály od téhož režiséra). Pax sovietica, která nakonec do poválečného Polska přišla a která se v podání autora předlohy Andrzejewského jeví jako nejvhodnější řešení, byla ve skutečnosti výměnou totality za totalitu; ale to se tehdy nesmělo tak otevřeně říkat. Popel a démant není ideologickou agitací a je v něm plno silných scén, ale přece jen... pokud jde o nejásavé, deziluze plné snímky o konci druhé světové války, dávám přednost československému kusu "Smrt si říká Engelchen" od Kadára a Klose. (22.11.2011)

3,5*/5 Pekná myšlienka a prevedenie, v niektorých dialógoch veľmi dobre a satyricky zakomponované filozofické posolstvá, niektoré vizuály hodné zapamätania...Pesimistická "freska" danej doby spolu so zaujímavo (aj keď mierne prvoplánovo) zobrazenou morálnou a citovou dilemou hlavného predstaviteľa zobrazená s citom. Popol a Diamant je nesporne zaujímavé dielo hodné pozretia, ale že by ma to omráčilo sa povedať nedá. Každopádne poliaci nezvyknú sklamať, aj ked Kieslowski je len jeden:) (27.06.2008)

Název snímku odvozený od textu básně C. K. Norwida shrnuje jednu z hlavních myšlenek filmu: „Co z nás po naší smrti zůstane? Popel nebo démant?“ Přestože je snímek černobílý, Wajda nám ukazuje, že černobílé není nic. K atentátu hlavního hrdiny nezaujímá hodnotící stanovisko a pouze nám ukazuje Maciekovo těžké rozhodování ovlivněné tíženým svědomím, zamilovaností i vlastenectvím. Černou a bílou Wajda nápaditě využije při scéně telefonátu. Jeden z hrdinů volá, že splnili atentátnický úkol a vidíme ho v pravé polovině obrazu ve velkém detailu s černým pozadím telefonní kóje. Naopak levá polovina obrazu je světlá a vidíme v ní druhý plán s Maciekem a dveřmi, kterými vchází osoba, která měla být zavražděna. Snímek na mě zapůsobil především svojí atmosférou. Ačkoliv se odehrává v den konce druhé světové války a všichni na večírku slaví, jako by se v některých promluvách a obličejích už zračily problémy, které budou Polsko sužovat následujících několik desítek let. (20.02.2012)

Když vítězové prohrávají… Velmi pomalý (což je dáno i délkou záběrů), velmi deziluzivní, velmi hluboký ponor do atmosféry dne, kdy skončila jedna a začala jiná válka. Přemýšlet nás krom znalosti společenských a politických souvislostí (komunista si přisvojuje vše, syna nevyjímaje) nutí geniální kamera Jerzyho Wójcika. Žádná exhibice, minimální pohyb, velká hloubka ostrosti, vhodně zvolený úhel. Záběr s Kristem obráceným satanisticky hlavou dolů a následný švenk na místo s otevřenou rakví v pozadí vydá za tisíc slov. Wajda si v závěrečném dílu své válečné trilogie hraje s kontrasty (ohňostroj x smrt, tmavá krev prosakující skrz bílé prostěradlo), nenápadně odkazuje na dílo své (tmavé brýle nosí Maciek kvůli kanálům) i jiných (titulní Norwidova báseň, závěrečná polonéza stylizovaná dle divadelní hry Stanisława Wyspiańského Veselka, kterou Wajda v roce 1973 zfilmoval). Díky uměřenému frajerství Zbigniewa Cybulského, rozervaného romantického hrdiny (prudké přechody od veletragické zachmuřenosti k rozjařenosti), který si rád hraje s ohněm (doslova), není nadbytečná ani pozvolna vystupňovaná, snivě-romantická linie, krátké střetnutí s démantem uprostřed všeho toho popela. Pouze závěrečná kalvárie působí poněkud křečovitě. 80% Zajímavé komentáře: sportovec, ScarPoul, Renesco (10.10.2016)